24.6.2019
A je to, mám svůj blog. Jak dlouho jsem poslouchala, že bych si ho měla založit? V mém životě se toho stalo hodně a děje se toho ještě víc. Poslední 3 roky jsem si vše zapisovala do diáře, ale mám potřebu se o své zážitky dělit dál. Stále si říkám, třeba je tam venku někdo, kdo potřebuje vědět o těchto věcech. Třeba to někomu může pomoct pochopit jejich situaci a něco s ní udělat. Třeba jim to pomůže jít dál.
S psaním blogu zkušenosti nemám a ani žádný blog nesleduji, takže jsem sama zvědavá, co tady budu psát. Každopádně myslím si, že můžu začít tím, že se ve zkratce představím.
Jmenuji se Romana. Pocházím z malé vesnice u Bruntálu a posledních 10 let cestuji kolem světa, protože dělám modeling. Ten jsem začala dělat po dokončení střední školy. Obor návrhář oděvu. Na školu jsem se přihlásila, protože mě od dětství bavilo malovat a tvořit. Po škole jsem ale na barvy nesáhla dlouhých 8 let. Ani nevím, co se stalo. Malování pro mě bylo vším. Věděla jsem, že se tím jednou budu živit, i když mi okolí vždy říkalo, že se umělci v dnešním světě nemůžou uživit. Taková blbost...
Na tomto blogu bych se s vámi postupně ráda podělila o mé zážitky z cest. O tom, jak jsem jako mladá vyrazila do světa, jak jsem se v něm ztratila, jak jsem si prošla peklem, abych nakonec našla novou cestu. Cestu, na které se právě nacházím a po které kráčím s vědomím, že mě vede tam, kam mám dojít.
Můj život bych definovala jako jeden velký zázrak. I když byly časy, kdy bych spíš řekla jeden velký průser. Za možnost dělat modeling jsem nesmírně vděčná. Jako dítě jsem se často dívala na cestopisné dokumenty, podmořský svět a různé zajímavosti, jako je UFO, tajemství Vesmíru a jiné. V té době jsem si nedokázala představit, že jednou budu mít možnost cestovat kolem světa a vidět krásy, které jsem znala jen z televize, na vlastní oči. Pamatuji si, jaké to bylo, když jsem poprvé spatřila Dom v Miláně, nebo když jsme šli na Eifelovu věž, nebo když jsem seděla na měsíční pyramidě a pozorovala mini lidi, jak se procházejí úchvatným městem Teotihuacán. Tohle jsou momenty, kdy cítím obrovskou radost a vděčnost v srdci. Kdy jsem ráda za tu možnost být naživu.
Jsme tvůrci vlastní reality. To je poznatek z mých cest číslo 1. Vše, co chceme, po čem toužíme, můžeme manifestovat v této realitě. Jako malá jsem to věděla. Pamatuji si, když jsem si něco usmyslela v mé hlavě a chtěla to zrealizovat. Rodiče se na mě ustaraně dívali, kroutili hlavou a začali mi vysvětlovat, proč toho není možné dosáhnout.
"Ty si to představuješ jak Hurvínek válku. Víš kolik je to starostí? Víš co bys pro to všechno musela udělat? Víš, kolik bys musela mít peněz? Víš kolik lidí by tohle taky chtělo?" Chrlili na mě téměř pokaždé, když jsem přišla s něčím novým. Rodiče mě nakonec vždy podpořili v mých snech. Pravděpodobně někde v hlouby duše cítili, že je to možné. Ale v mé geniální dětské hlavičce začaly vznikat první omezení ve vědomém vytváření reality.
Nezlobím se na ně. Nezlobím se na nikoho. Zapomněli jsme na to, co jako lidé můžeme dokázat. Žijeme v době, kdy jsme se úplně odklonili od naší přirozenosti, nevyužíváme našich darů tak, jak bychom mohli. Ale teď je čas, kdy se naše vědomí začíná probouzet z dlouhého spánku.
Problém v tomto vytváření je ten, že někdy můžeme vyslat přání, být někde, a může to trvat i několik let, než se přání projeví v realitě. V té době už pravděpodobně chceme něco úplně jiného a nedokážeme ani ocenit to, že se nám splnil náš sen z puberty.
Je dobré mít jeden cíl, který časem můžeme tvarovat dál. "Co bych ve svém životě chtěla vytvořit? Kde se vidím? Co by mě udělalo šťastnou? Čím bych se chtěla živit? Co za lidi chci mít kolem sebe?" Doporučuji si pořídit deník. Zapisovat svá přání, číst si je, vizualizovat si je, cítit je tak, že už se dějí. A dělat malé krůčky k jejich dosažení. Ne, není to o tom, že budete sedět doma na zadku, napíšete si, že chcete být malíř, ale nekoupíte si ani štětec. Vašemu snu jděte naproti.
Dlouhou dobu jsem tvořila svoji relalitu nevědomě. To znamená, že jsem zapomněla na to, že jsme tvůrci. Chtěla jsem něco, ale nedržela se toho. Tahle přání trvala dlouhou dobu, než se zrealizovala a jak už jsem psala, když se začala dít, nebyla jsem ani schopna si uvědomit, že jsem si je já sama vytvořila. Srandovní i na tom je, jak se tato přání plní. V hlavě vyšlete myšlenku, dál na to nemyslíte, a pak se tohle přání splní v nejvíc zvláštní situaci. Jako je v mém případě například kampaň pro Toni&Guy z roku 2014. Pamatuji si přesně moment, kdy jsem přání vyslala. Byl rok 2009, akorát jsem začínala s modelingem. Byla jsem v Praze a měla můj první casting pro Toni&Guy. V životě jsem o T&G neslyšela, ale kamarádka byla za mě nadšená a vyprávěla mi o tom, jak je to úžasné kadeřnické studio. Na casting jsem se těšila. Šla jsem ještě s moji kamarádkou a po cestě nás odchytl chlápek s otázkou, jestli hledáme casting. Vzal mě za ruku a vedl nás jiným směrem, mluvil o tom, že jsme dost mladé a proč jsme se tak rozhodly. Nedalo mi to, zeptala jsem se, jestli jdeme správně na casting pro T&G. Chlápek se zarazil a odpověděl další otázkou "Vy nejdete na konkurz na porno film?" Vybuchly jsme smíchy a pokračovaly v naší cestě do salonu. Ve dveřích jsem se zarazila. Ve vitrínách byly obrovské fotografie nádherných dívek s krásnými barevnými účesy. V tento moment jsem vyslala přání. Přála jsem si být na jedné z těch fotografií.
Přání se splnilo o 5 let později, kdy jsem byla v Londýně. Modelingu jsem v té době už měla po krk. Můj svět se mi hroutil. Nevěděla jsem pro co žít. Akorát jsem se vrátila z New Yorku, kde jsem si sáhla na samé dno dna. Chtěla jsem skončit s modelingem, chtěla jsem skončit se svým životem. Věděla jsem, že potřebuji pauzu od modelingu, potřebovala jsem si urovnat myšlenky, najít nějaký smysl v životě. Modelingové agentury mě stále chtěly na stay (když modelka zůstává ve městě minimálně měsíc) ve městech Evropy, ale já věděla, že další město nezvládnu. Potřebovala jsem si odpočinout od falešných lidí z této branže, od malých bot na práci, od zlého chování ostatních modelek, od věčného kritizování ze strany agentur, od nepochopení klientů a od chlapů, kteří mi ubližovali. Věděla jsem, že pokud neudělám něco šíleného, tak budu muset pokračovat. Zrovna probíhaly castingy na kampaně na vlasy. Když se mě v salonu Toni&Guy zeptali, co bych si nechala udělat s vlasy, bez váhaní jsem řekla. "všechno" a tak se stalo, že jsem skončila s modrými vlasy střižené po ramena s hodně krátkou ofinou, se kterou nebylo možné udělat absolutně nic ještě pár měsíců po focení. :)
Za odměnu se tahle fotka vybrala jako hlavní fotka kampaně. Visela po celém světě a byla vybrána jako úvodní fotka pro katalog. Byla jsem na sebe pyšná. Došlo mi, že se mi splnil sen.
A je to, mám svůj blog. Jak dlouho jsem poslouchala, že bych si ho měla založit? V mém životě se toho stalo hodně a děje se toho ještě víc. Poslední 3 roky jsem si vše zapisovala do diáře, ale mám potřebu se o své zážitky dělit dál. Stále si říkám, třeba je tam venku někdo, kdo potřebuje vědět o těchto věcech. Třeba to někomu může pomoct pochopit jejich situaci a něco s ní udělat. Třeba jim to pomůže jít dál.
S psaním blogu zkušenosti nemám a ani žádný blog nesleduji, takže jsem sama zvědavá, co tady budu psát. Každopádně myslím si, že můžu začít tím, že se ve zkratce představím.
Jmenuji se Romana. Pocházím z malé vesnice u Bruntálu a posledních 10 let cestuji kolem světa, protože dělám modeling. Ten jsem začala dělat po dokončení střední školy. Obor návrhář oděvu. Na školu jsem se přihlásila, protože mě od dětství bavilo malovat a tvořit. Po škole jsem ale na barvy nesáhla dlouhých 8 let. Ani nevím, co se stalo. Malování pro mě bylo vším. Věděla jsem, že se tím jednou budu živit, i když mi okolí vždy říkalo, že se umělci v dnešním světě nemůžou uživit. Taková blbost...
Na tomto blogu bych se s vámi postupně ráda podělila o mé zážitky z cest. O tom, jak jsem jako mladá vyrazila do světa, jak jsem se v něm ztratila, jak jsem si prošla peklem, abych nakonec našla novou cestu. Cestu, na které se právě nacházím a po které kráčím s vědomím, že mě vede tam, kam mám dojít.
Můj život bych definovala jako jeden velký zázrak. I když byly časy, kdy bych spíš řekla jeden velký průser. Za možnost dělat modeling jsem nesmírně vděčná. Jako dítě jsem se často dívala na cestopisné dokumenty, podmořský svět a různé zajímavosti, jako je UFO, tajemství Vesmíru a jiné. V té době jsem si nedokázala představit, že jednou budu mít možnost cestovat kolem světa a vidět krásy, které jsem znala jen z televize, na vlastní oči. Pamatuji si, jaké to bylo, když jsem poprvé spatřila Dom v Miláně, nebo když jsme šli na Eifelovu věž, nebo když jsem seděla na měsíční pyramidě a pozorovala mini lidi, jak se procházejí úchvatným městem Teotihuacán. Tohle jsou momenty, kdy cítím obrovskou radost a vděčnost v srdci. Kdy jsem ráda za tu možnost být naživu.
Jsme tvůrci vlastní reality. To je poznatek z mých cest číslo 1. Vše, co chceme, po čem toužíme, můžeme manifestovat v této realitě. Jako malá jsem to věděla. Pamatuji si, když jsem si něco usmyslela v mé hlavě a chtěla to zrealizovat. Rodiče se na mě ustaraně dívali, kroutili hlavou a začali mi vysvětlovat, proč toho není možné dosáhnout.
"Ty si to představuješ jak Hurvínek válku. Víš kolik je to starostí? Víš co bys pro to všechno musela udělat? Víš, kolik bys musela mít peněz? Víš kolik lidí by tohle taky chtělo?" Chrlili na mě téměř pokaždé, když jsem přišla s něčím novým. Rodiče mě nakonec vždy podpořili v mých snech. Pravděpodobně někde v hlouby duše cítili, že je to možné. Ale v mé geniální dětské hlavičce začaly vznikat první omezení ve vědomém vytváření reality.
Nezlobím se na ně. Nezlobím se na nikoho. Zapomněli jsme na to, co jako lidé můžeme dokázat. Žijeme v době, kdy jsme se úplně odklonili od naší přirozenosti, nevyužíváme našich darů tak, jak bychom mohli. Ale teď je čas, kdy se naše vědomí začíná probouzet z dlouhého spánku.
Problém v tomto vytváření je ten, že někdy můžeme vyslat přání, být někde, a může to trvat i několik let, než se přání projeví v realitě. V té době už pravděpodobně chceme něco úplně jiného a nedokážeme ani ocenit to, že se nám splnil náš sen z puberty.
Je dobré mít jeden cíl, který časem můžeme tvarovat dál. "Co bych ve svém životě chtěla vytvořit? Kde se vidím? Co by mě udělalo šťastnou? Čím bych se chtěla živit? Co za lidi chci mít kolem sebe?" Doporučuji si pořídit deník. Zapisovat svá přání, číst si je, vizualizovat si je, cítit je tak, že už se dějí. A dělat malé krůčky k jejich dosažení. Ne, není to o tom, že budete sedět doma na zadku, napíšete si, že chcete být malíř, ale nekoupíte si ani štětec. Vašemu snu jděte naproti.
Dlouhou dobu jsem tvořila svoji relalitu nevědomě. To znamená, že jsem zapomněla na to, že jsme tvůrci. Chtěla jsem něco, ale nedržela se toho. Tahle přání trvala dlouhou dobu, než se zrealizovala a jak už jsem psala, když se začala dít, nebyla jsem ani schopna si uvědomit, že jsem si je já sama vytvořila. Srandovní i na tom je, jak se tato přání plní. V hlavě vyšlete myšlenku, dál na to nemyslíte, a pak se tohle přání splní v nejvíc zvláštní situaci. Jako je v mém případě například kampaň pro Toni&Guy z roku 2014. Pamatuji si přesně moment, kdy jsem přání vyslala. Byl rok 2009, akorát jsem začínala s modelingem. Byla jsem v Praze a měla můj první casting pro Toni&Guy. V životě jsem o T&G neslyšela, ale kamarádka byla za mě nadšená a vyprávěla mi o tom, jak je to úžasné kadeřnické studio. Na casting jsem se těšila. Šla jsem ještě s moji kamarádkou a po cestě nás odchytl chlápek s otázkou, jestli hledáme casting. Vzal mě za ruku a vedl nás jiným směrem, mluvil o tom, že jsme dost mladé a proč jsme se tak rozhodly. Nedalo mi to, zeptala jsem se, jestli jdeme správně na casting pro T&G. Chlápek se zarazil a odpověděl další otázkou "Vy nejdete na konkurz na porno film?" Vybuchly jsme smíchy a pokračovaly v naší cestě do salonu. Ve dveřích jsem se zarazila. Ve vitrínách byly obrovské fotografie nádherných dívek s krásnými barevnými účesy. V tento moment jsem vyslala přání. Přála jsem si být na jedné z těch fotografií.
Přání se splnilo o 5 let později, kdy jsem byla v Londýně. Modelingu jsem v té době už měla po krk. Můj svět se mi hroutil. Nevěděla jsem pro co žít. Akorát jsem se vrátila z New Yorku, kde jsem si sáhla na samé dno dna. Chtěla jsem skončit s modelingem, chtěla jsem skončit se svým životem. Věděla jsem, že potřebuji pauzu od modelingu, potřebovala jsem si urovnat myšlenky, najít nějaký smysl v životě. Modelingové agentury mě stále chtěly na stay (když modelka zůstává ve městě minimálně měsíc) ve městech Evropy, ale já věděla, že další město nezvládnu. Potřebovala jsem si odpočinout od falešných lidí z této branže, od malých bot na práci, od zlého chování ostatních modelek, od věčného kritizování ze strany agentur, od nepochopení klientů a od chlapů, kteří mi ubližovali. Věděla jsem, že pokud neudělám něco šíleného, tak budu muset pokračovat. Zrovna probíhaly castingy na kampaně na vlasy. Když se mě v salonu Toni&Guy zeptali, co bych si nechala udělat s vlasy, bez váhaní jsem řekla. "všechno" a tak se stalo, že jsem skončila s modrými vlasy střižené po ramena s hodně krátkou ofinou, se kterou nebylo možné udělat absolutně nic ještě pár měsíců po focení. :)
Za odměnu se tahle fotka vybrala jako hlavní fotka kampaně. Visela po celém světě a byla vybrána jako úvodní fotka pro katalog. Byla jsem na sebe pyšná. Došlo mi, že se mi splnil sen.
Komentáře
Okomentovat