21.3.
MEXIKO
II.ČÁST
Dvě návštěvy Mexika, které dohromady vyšly na necelých 7 měsíců, mi změnily život od základu. Jak už jsem se zmiňovala v prvním díle tohoto povídání, které najdete zde, jela jsem tam převážně kvůli sebepoznání, které na konci dne bylo mnohem hlubší, než jsem si vůbec dokázala kdy představit (viz. článek o DMT).
Modeling mi zajistil, že jsem měla z čeho žít a naskytlo se spoustu příležitostí, při kterých jsem zažila nejedno krásné dobrodružství. Abych navázala na předchozí díl, kde jsem popsala návštěvu Oaxacy, Teotihuacánu a sopky Nevado de Toluca, rozepíšu se o dalších dvou návštěvách, které jsme společně s mými přáteli Terezou a Pavlem podnikli.
XILITLA
Nejdříve se s vámi podělím o úžasné 4 dny v džungli. Ano. Další můj sen, který se stal skutečností, se vyplnil již při první návštěvě Mexika. Moje kamarádka Tereza, kterou spíše považuji za moji sestru, mi jeden den oznamuje, že se svým přítelem Jonathanem, chtějí jet do Xilitly, a že budou rádi, když se k nim přidám. O tom, jestli s němi pojedu, ani chvíli nepochybuji. Cesta do městečka, které leží v mexické části Huasteca trvá asi jedenáct hodin autobusem.
Jedeme přes noc, takže z cesty toho moc nevidím. Nicméně si pamatuji, když mě někdy uprostřed noci probere zvláštní, nepravidelné brždění autobusu a vnímám ostré zatáčky silnice. Jediné, co dokážu z okna vidět je to, že jsme někde ve vysokých horách obestoupeni hustou džunglí. Nacházíme se na úzké silnici, pod kterou je strmý sráz kamsi dolů. Udělá se mi zle. Opět si uvědomím, že se nacházím na místě, které znám pouze z filmů a nenapadlo by mě, že se jednou opravdu "poštěstí" a něco takového na vlastní kůži také zažiji. Musím se ale přiznat, že v tento moment bych se raději do Xilitly přenesla.
Cesta mi přijde nekonečná. Celou noc se dívám z okna a už nemohu usnout. Pozoruji, jak těsně se nacházíme na okraji silnice a celou dobu se jen modlím, abychom dorazili tam, kam máme namířeno. Zároveň přemýšlím nad tím, že bych nejraději zvolila jinou zpáteční cestu, ale vím, že jinak to nepůjde.
Do městečka přijíždíme brzy ráno. Akorát se rozednívá. Ptáci džungle zpívají tak hlasitě, že jsem nikdy nic podobného neslyšela. Úsměv mám od ucha k uchu a jsem radostí bez sebe, že jsme opravdu v džungli. V penzionu, ve kterém jsme ubytováni, nám pan majitel ochotně vysvětluje, jak se dostaneme na první místo, které máme na našem seznamu. Las Pozas je okrasná zahrada, která se nachází kousek od mětečka Xilitla, a která byla vybudovaná surrealistickým básníkem a mecenášem umění, Edwardem Jamesem.
Majitel nás upozorňuje, že bychom měli vyrazit co nejdříve kvůli vysoké návštěvnosti. Dáme si něco k jídlu a vyrážíme. Fronta, která nám přijde nekonečná, nám zabere asi tři hodiny čekání. Než se dostanete na řadu, máte možnost si zakoupit různé občerstvení a suvenýry.
Zahrada zabírá celkem 32 hektarů a čekání rozhodně stojí za to :) Připadáme si jako v jiném světě. Architektura, která se zde nachází, připomíná svými prvky gotiku, kterou miluji. Nalézáme místa, která jsou energeticky tak silná, že se tam téměř nedá vydržet. Jako malé děti prolízáme všechny možné zákoutí tohoto místa. Představuji si, jaké to muselo být tady bydlet. Trvá nám několik hodin, než prolezeme celou zahradu. Bohužel fotky z tohoto místa mi nevyšly moc hezky a na výstavě jste mohli vidět pouze dvě.
Tereza :) Fotka má již svého majitele.
Součástí zahrady byly i krásné vodopády, ve kterých se pár lidí, včetně Terezy a Jonathana, koupalo.
Fotka čeká na svého majitele.
Jedno z vysoce energetických míst Las Pozas.
Mí průvodci, Tereza a Jonathan.
Tereza :)
Druhý den si půjčujeme auto a vyrážíme na vodopády. V této oblasti je nádherných vodopádu více. Vybíráme si ten, který by neměl být tak moc navštěvovaný lidmi. Když dorazíme na místo, jsme opět pro ostatní lidi za exoty. Možná i proto, že jako jediní nemáme záchranné vesty, ve kterých bychom se koupali. Je zrovna čas, kdy se líhnou nádherní, žluto-černí motýli, takže místo působí opravdu magicky. Vše ke mně promlouvá. V hlavě se opakuje, že si mám vzpomenout, kdo jsem. I když je to v tomto životě poprvé, co se v podobné vodě koupu, něco uvnitř mi říká, že podobné koupačky jsem už někdy zažila. Připadám si, že jsem doma.
Prostředí vodopádu je kouzelné. Fotka čeká na svého majitele.
Třetí den nás čeká výlet do nedaleké jeskyně. Místo není profláknuté, takže jsme jediní, kdo se na místě nachází. Připadám si jako Alenka v říši divů, když kráčíme do hluboké, zarostlé tlamy jeskyně. Z místa opět nemám téměř žádnou fotografii. V té době jsem měla pouze objektiv 50 mm, který měl moc malý záběr na to, aby dokázal zachytit velikost jeskyně. Místo tedy zůstává pouze jako vzpomínka v mé hlavě. :)
OAXACA
Jak už jsem psala v prvním díle, Oaxaca je místem blízkým mému srdci. O místě mi nadšeně nejdříve povídal můj kamarád Pavel. První návštěvu Oaxaca City jsem absolvovala sama a o mé cestě jsem již psala v prvním článku povídání.
"Romanko, než pojedeme domů, podíváme se k oceánu." Přísahá Pavel a já si přeji, aby měl pravdu. Druhá návštěva Mexika byla více komplikovaná v tom, že jsem tam jela téměř bez peněz. Vzhledem k tomu, že je Pavel ale ze stejné krevní skupiny, jako jsem já a také věří, že si vytváříme svoji realitu, poslední týden mého pobytu se skutečně stane, že letíme zadarmo k oceánu.
Cestu nám hradí jeden promoter, který shání společnost modelů pro své klienty. Někomu by se mohlo zdát, že je to laciné, ale pro nás to byl signál k tomu, že naše přání bylo vyslyšeno a takhle se zhmotnilo v naší realitě. První letadlo, kterým máme s Pavlem letět, letí bez nás. Může za to opožděný let, který nebyl vhodně aktualizován na tabuli odletů. Čekání trávíme v Loungi, který má Pavel zajištěný ke své kreditní kartě. Intuice mi přitom několikrát napovídá, abychom se přemístili k bráně. Pavel mě již trochu ovíněný uklidňuje, že by vše hlásili s dostatečným předstihem.
Když se po nějaké době skutečně jdeme podívat, jestli se na tabuli něco nezměnilo, s hrůzou zjišťujeme, že náš gate uzavírá nástup do letadla. Nic nepomůže tomu, že nám Lounge zajistí vozík, který nás během chvilky dopraví k letadlu. Přepážka je zavřená, letušky nekompromisní a já naštvaná. Pavel mě uklidňuje. Je si jistý, že chyba je na straně aerolinek a dává vše do pořádku. Naštěstí nejsme jediní, kdo let zmeškal, takže aerolinka uznává svou chybu a dává nám náhradní let brzy ráno.
Druhý den je vše v pohodě. Ranní let se nakonec ukazuje jako lepší, protože když dorazíme na místo, jsme jediní, kteří nemají kocovinu z předešlého večera. Opět děkuji vesmíru za to, kam nás dostal. Nacházíme se u oceánu v nádherné vile s obsluhou. Na stole je servírované chutné ovoce, čerstvé džusy a jiné dobroty, které si můžeme podle libosti brát po celý den. Mimo vilu jsou zde malé bungalovy, ve kterých spíme. Já se o svůj dělím s Pavlem.
První den si jen užíváme pohody. Všichni, co jsou na místě jsou fajn a nikdo nic neřeší. Celý den hraje hudba, kterou miluji. S Pavlem meditujeme a téměř půlku dne trávíme skákáním ve vlnách oceánu. Když jdu spát, pociťuji, jak se mé tělo neustále houpe ve vlnách. Druhý den nás čeká překvapení. Odpoledne přijede pán, který má v bedně malinké želvičky karety obrovské. Je jich asi dvacet. Všechny opatrně vyskládáváme do písku a sledujeme, jak si to malé stvoření automaticky namíří rovnou do obřích vln oceánu. Okamžik je to nepopsatelný. Akorát zachází sluníčko, takže větší romantiky snad nemůže být. Pozorování želviček mi opět připomíná krásu a křehkost bytí. Tento moment je dozajistě chvílí, kterou budu mít ve svých vzpomínkách do konce mého života.
Jeden z nejkrásnějších momentů mého života. Fotka již má svého majitele.
Poslední krůčky domů :) Fotka již má svého majitele.
Pure happiness. Fotku přikládám jen pro představu :)
Oaxaca. Fotka nebyla na výstavě.
Cesta k našemu bungalovu :) Přikládám jen pro představu.
Cesta netrvá ani hodinu. Z auta si přelezeme na malinkou loď a vyjíždíme na vodu. Již po krátké chvilce pozoruji hladinu, která začíná svítit modrou barvou. Vidět jdou i ryby, které zanechávají světelkující stopu. Nevěřím svým očím. Je to tisíckrát krásnější, než na videu. Když po nějaké chvilce loď zastaví, nikdo se neostýchá se okamžitě vysléct do plavek a skočit do vody. Připomíná mi to nějakou scénu z avataru. Každý pohyb, který ve vodě udělám doprovází odezva modrého svítícího světla. Modře mi svítí i mé vlasy. Všichni jsme štěstím bez sebe. Ve vodě jsme celou hodinu a nechce se nám ven. Nedá se té krásné podívané nabažit. Asi nemusím zmiňovat, že z tohoto zážitku bohužel žádné fotky nemám :)
MEXICO CITY
A jaký, že je život v hlavním městě Mexico City? Spousta lidí říká, že je velmi nebezpečné. To určitě bezesporu je. Ovšem určitě není dobré v tomto městě žít a každý den se bát. Jako každé místo na světě, má Mexico City své nebezpečné části města, do kterých se sama neopovažuji vkročit. Veškeré dění kolem života modelky se ale naštěstí odehrává většinou v klidné části přátelské Condesy, nebo jiných částech, kde nebezpečí prakticky nehrozí.
Práce modelky mě zde baví. Klienti jsou po většinu velmi přátelští, modelky mi přijdou velmi oduševnělé a celkově mě tady nic moc neobtěžuje. Není tedy divu, že se na výstavě objevilo i pár fotek ze světa modelingu a několika portrétu lidí, se kterými jsem trávila nejvíce času.
Oliwia. Mladá modelka z Německa, která má velmi úspěšně nakročeno stát se super modelkou. Velmi inteligentní a nádherná. Společně jsme se podporovaly v těžších momentech našeho života.
Fotka je k dispozici.
Lera, další modelka z naší agentury, která tak trochu vybočovala z normálu :)
Fotka je volná.
Yasmina. Pravděpodobně nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy poznala. Takhle nějak si představuji zhmotnění samotné Bohyně :)
Fotka již má svého majitele.
Na jedné přehlídce, která se konala v mexické poušti jsem poznala tuhle krásnou dívku, jejíž jméno si už ale nepamatuji. Nicméně zůstává jako vzpomínka na mých fotografiích, které jsou k dispozici :)
Na jedné přehlídce, která se konala v mexické poušti jsem poznala tuhle krásnou dívku, jejíž jméno si už ale nepamatuji. Nicméně zůstává jako vzpomínka na mých fotografiích, které jsou k dispozici :)
Oliwia na mexickém fashion weeku.
Fotka je volná.
Další neznámá modelka s uhrančivým pohledem.
Fotka hledá svého majitele.
Krásná Helena Lu.
Fotka je volná.
Asi největším osobním úspěchem bylo focení s Oliwií pro fashion magazin L´Officiel Mexico.
Jeden z mých outfitů pro L´Officiel
Další osoba, se kterou jsem trávila spoustu času, Christyna.
Fotka má svého majitele.
A jako poslední nesmím zapomenout na hudební scénu, která mi velmi příjemně obohatila můj pobyt :))
Fotka již má své majitele.
DJs :)
Emilio a večer, kdy jsem se spřátelila s DJem Hoshem :))
A takhle nějak vypadá moderní čast Mexico City :)
Je to také poslední fotka z mé výstavy :)
Půlrok v Mexiku nestačil k tomu, abych navštívila ta nejkrásnější místa, a já vím, že přijde brzy čas, kdy se na tohle kouzelné místo opět podívám. Návštěvu doporučuji každému, kdo hledá hlubší smysl svého života. Jak už jsem několikrát psala, je to místo, které mění život :) Doufám, že se mi povedlo vám aspoň trochu nastínit krásu tohoto místa a motivovala vás k jeho návštěvě :)
P.S. Všechny fotky, které zde vidíte jsou ve formátu A3 (30 x 45 cm) a jsou k prodeji. Jedná se o originály přímo z výstavy, takže to znamená, že budete jediní, kdo je bude mít :)
Vyjímkou jsou tisky na větší formát A2 (60 x 90 cm), které si můžete u mě objednat v jakémkoliv množství. V tomto případě vás musím upozornit, že je na fotkách znatelnější zrno, ale myslím si, že o to víc podtrhuje analogový vzhled, který mám tak ráda.
Cena originálu A3 je symbolických 500,-
Cena A2 je za 2000,-
Objednávky můžete zasílat na email chuda.romana@seznam.cz
Komentáře
Okomentovat