3.5.2020

Je tomu už dva roky, co se mi změnil svět od základu. Je tomu dva roky, co jsem se rozhodla podstoupit rituál s DMT. Bylo to v Mexiku. Byl to poslední den před mým odletem zpět do ČR. Pamatuji si na to, jako by se to stalo včera. Přišla jsem se rozloučit s mým známým, kterého jsem potkala hned první týden v Mexiku a od té doby jsme zůstali přáteli. V jeho společnosti čas utíká jinak. Je to ten typ člověka, se kterým vydržíte sedět dlouhé hodiny a přitom rozebírat ty nejhlubší otázky bytí, jaké vás jenom napadnou. Jmenuje se Angel, ale často v něm spatřuji spíše malého čertíka s velkým srdcem a velkou chutí do života.

Angela navštěvuji dva dny před mým odletem z Mexika. Opět se pouštíme do rozhovorů o životě. Povídám mu o zvláštním setkání s Claudií, ženou, která mi před měsícem otevírala Akášické záznamy mé duše. V té době jsem už dávno byla oklepaná ze zážitku s Ayahuascou, kterou jsem podstoupila v Chile a mé nitro chtělo vědět víc o tom kdo jsem a proč jsem vlastně tady. Způsob, jak jsem se ke Claudii dostala byl opět tak zvláštně náhodný, že jsem nepochybovala o tom, že bych sezení měla podstoupit.

Sezení s Claudií bylo velmi intenzivní. V prvních minutách mě požádala o svolení otevřít mé záznamy. Začala malovat nějaké symboly ve vzduchu a přitom si něco tiše říkala. Energie v místnosti začala houstnout takovým způsobem, že se mi z toho zježily chlupy po celém těle. Na mé "jednoduché" otázky jsem během hodiny dostala velmi komplexní odpovědi, které tak souhlasily s mým dosavadním životem, že jsem se velmi často neudržela a propukla v pláč. Energie slov byla léčivá. Cítila jsem, jak mnou procházejí a uvolňují spoustu energie. Vždycky mě zajímalo, jaké to je pro člověka, který ztratí paměť a v jeden moment si opět začne vzpomínat. Během hodiny s Claudií jsem tento pocit zažila a musím říct, že to bylo velmi zvláštní.

Angel poslouchá vše, co jsem na sezení s Claudií zažila. Nadšeně vše rozvádí a po chvilce se jakoby nic zeptá, jestli chci ještě zkusit DMT. Vzpomenu si na ČR a na dobu, kdy jsem o DMT ještě ani nevěděla. Tenkrát jsem ale toužila po Ayahuasce, která DMT obsahuje. Rozdíl mezi Ayahuascou a DMT je ten, že rituál s Ayahuascou trvá celou noc, zatímco DMT zabere 10-20 minut a zážitek je velmi silný. V hlavě se mi rozjíždí zběsilý rozhovor. Vzpomínám na Robina z Chile, který mi DMT nabízel jako dokončení rituálu s Ajou, ale já ho ze strachu odmítla... Přemýšlím, kdy se mi opět naskytne příležitost rituál podstoupit. Zároveň mám ale strach. Tak nějak tuším, že zážitek bude opět něco, co mi změní celou realitu. Ale když už jste na této cestě, nedá se jen tak zastavit a vrátit se zpět. Nakonec řeknu Angelovi, že se přes noc rozmyslím a rituál případně podstoupím druhý den.

Když se ráno probudím, jsem rozhodnuta rituál udělat. Jsme u Angela doma. Nejdříve místnost patřičně připravíme a očistíme. Beru si do ruky můj oblíbený křišťál, který jsem zakoupila v Tepoztlánu, dalším magickém místu Mexika. Angel přichází se skleněnkou, která má na konci malou baňku, ve které je malé množství DMT.
"Potahuj jen jednou a pomalu. Ono tě to samo zastaví." Dává jednoduché instrukce a začne zahřívat konec skla. Začne se tvořit dým, který pomalu vtahuji do plic. Jako první mě překvapí chuť. Tohle přece znám, napadne mě. Dále mě zarazí síla kouře. Kouř vtahuji ještě pomaleji. Angelovi ruce se začnou rozjíždět do krásných ornamentů. Kouknu mu do očí. V hlavě se ozve "šaman" a mně dojde, že se známe z dřívějška.

Pomalu si začínám ulehat na gauč. Během těch několika sekund, než se dotknu hlavou polštáře se celá místnost změní. Angel už tady není. Jsem někde jinde. Mám pocit, že jsem někde v přírodě. Ale v té přírodě je oddělený prostor z bílých, lehkých závěsů, které vlají ve větru. Jsou kolem mě bytosti. Jedna je přímo nade mnou a odhání zlé duchy. Druhá kolem mě prochází, něco drží v rukách a usmívá se na mě. Bytostí je tam víc. Znám je. Uvědomuji si, že celý život mě vedl k tomuto momentu. Jsem součástí něčeho posvátného. Stisknu křišťál v ruce, začne se rozpouštět a s ním i já.

Mám pocit, jako bych se drala z mého těla. Jde to přes vrchní patro v ústech. Je to celkem nepříjemné a já s tím nemůžu nic udělat. Vylétávám z těla ven a jsem v prostoru kde blikají černé a bílé ornamenty šílenou rychlostí.
"Co to je? Co to je? Co to je?" Opakuje se mi v hlavě bez přestání. A já nevím, co to je. Nevím kde jsem, kdo jsem, co se stalo. Nevím, jestli to někdy skončí. Nevím vůbec nic. Jen vím, že po tomto zážitku nebude nic jako dřív.

Jsem energií. Nemám tělo. Jsem v prostoru, kde nic není. Mám strach. Můj strach začíná vytvářet temnotu, která posiluje můj pocit strachu.
"Uklidni se, dýchej. Mysli na něco hezkého." Slyším hlas, ani nevím odkud, ale poslechnu ho. Uklidním mysl. Soustředím se na můj dech. Temnota se rozpouští a začnou vznikat krásné, barevné ornamenty, které se rozprostírají daleko do prostoru.
"Vidíš? Takhle se tvoří pomocí mysli." Pokračuje hlásek.
"Tady jsi v dimenzi, ze které je vše. Tady tvoří původní myšlenka. Tady se tvoří světy. Vše, na co pomyslíš, se okamžitě zhmotňuje. Touhle energií jste vy všichni. Tak, jak tvoříš tady, tvoříš i na Zemi. Tam to chvíli trvá, protože jste ve hmnotné realitě. Sem se všechny duše navracejí. Aby se sem mohli vrátit, potřebují se naučit, jak v sobě rozpouštět vše temné."

Blik-cvak, opět letím prostorem. Jsem stále energií. Vznáším se ve světlém prostoru. Je mi tady dobře. Kolem mě se vznášejí další energie. Nemáme těla. Jsme jedno, ale zároveň by se dalo říct, že jsme individuální. Zajímá mě, kde jsem. Nejbližší energie se ke mně přiblíží, projde mnou a zanechá ve mně otisk odpovědi. Připomíná mi to jev, kdy do sebe narazí dvě galaxie.
Předá mi, že jsme v dimenzi, kam se po smrti navracíme. Nemusí se tady mluvit. Čas zde neexistuje. Tady pouze jsi a užíváš si toho krásného pocitu všudypřítomné lásky a vzájemného propojení. Cítím se tu doma.

A opět letím. Co to je? Co to je? Co to je?!? Mám opět strach, nevím kde jsem. "DÝCHEJ" Zní opět v hlavě. A já dýchám. Vnímám se jako nahý člověk, který leží stočený do klubíčka a zhluboka dýchá. Znovu jsem se narodila, napadne mě. S každým nádechem vdechuji vytvořený prostor kolem mě. S každým novým výdechem vytvářím nový prostor. Dojde mi, že já jsem Bůh a takhle tvořím reality.

Vše kolem mě se rozpouští. Dříve, než se vrátím zpět do naší reality je mi ještě řečeno, že se náš svět vyklonil z rovnováhy. Lidé zapomněli, čím jsou a tvoří svět, který není v souladu s vesmírnými zákony. Mám na výběr. Můžu zůstat na druhé straně, nebo se vrátit. Jednoznačně si vybírám návrat.

Těžknu, jsem opět v těle. Ležím na gauči, mám zavřené oči. Vnímám každý zvuk zvenčí, jako by byl tisíckrát zesílený v mé hlavě. Snažím se pohnout rukou, nejde to. Uvědomuji si, jak těžké je být v těle. Stisknu dlaň, ve které je křišťál. Hřeje. Přemýšlím nad tím, kde jsem, jak se jmenuji a jakým jazykem se tady mluví. Trvá ještě pár minut, než se vše poskládá. Otevírám oči. Pozoruji stromy z okna, které jsou neuvěřitelně krásné. Mají aury a tolik odstínů zelené, které jsem v životě neviděla. Podívám se na sošku Buddhy, který se na mě usmívá a něco šeptá. Jsou to věci o stvoření. To samé dělá kytka a další posvátné předměty, které si Angel přivezl z Indie. Vše je živé.

Pomalu si sedám. Angel se na mě dívá, ale nic neříká. První, co mě napadne je otázka:
"Co mám s tímto vědomím dělat v tomto světě? Lidi si budou myslet, že jsem se zbláznila."
Angel se ale usmívá a uklidňuje mě, že na to nejsem sama. V hlavě mi to šrotuje. Co to ksakru bylo? Bylo to tak opravdové. Opravdovější než cokoliv, co jsem do této chvíle zažila. Tolik informací. Co s tím? Nějakou chvíli si o všem povídám s Angelem a poté odcházím domů se vyspat na zítřejší let zpět do reality v ČR.

V letadle nespím. Celou dobu na vše myslím, vše si zapisuju do deníku. Bylo to tak neuvěřitelné. Těším se domů. Přijde mi, že tento zážitek mi dal odpovědi na vše a měla bych se o něj podělit. Jak na to lidé budou asi reagovat?

Návrat je ale drsný. Po pár dnech v ČR, kdy jsem se o zážitek snažila podělit s bližními, jsem pochopila, že to tak jednoduché nebude. Ztrácí se nadšení a radost z poznaného. Po pár týdnech se přistihuji, že přestávám věřit, že zážitek byl skutečný. Po pár měsících doma si připadám, že jsem blázen a uzavírám se do sebe. O zážitcích mluvím jen s těmi, kteří chtějí vědět.
Po dvou letech doma vidím rozdíl. Lidé se začínají ptát na stejné otázky a začínají dostávat stejné odpovědi. Začínám mít i pocit, že konečně můžu napsat tento článek.

Poznání z cest číslo 11 zní: Jsme tvořící energie v těle. Jsme láska v hmotné realitě.