25.6.
Právě jsem se vrátila z castingů. V Madridu začíná být opravdové španělské léto. Teploměr ukazuje 33 stupňů a já si jen přeji být někde u vody, poslouchat zpěv ptáků a šumění lesa. Ale jsem v Madridu. Což je taky moc fajn. Mám tohle město ráda. Když jsem v Madridu byla poprvé, nelíbilo se mi tady. Byla to pracovní návštěva jen na tři dny a vše bylo špatně (mohlo za to mé tehdejší nastavení mysli). Na detaily si už ale nepamatuji. Jen vím, že jsem se těšila zpátky do Barcelony a do Madridu jsem se vrátit neplánovala. Jenomže život si nenaplánujeme. Teď už jsem tady myslím po čtvrté, a pokaždé, když se sem vrátím, mám to tady čím dál tím víc raději. Španělé jsou vcelku milí lidé. Když je potkáte, většinou se usmívají, olíbají vám tváře a přijdou mi otevření a srdeční. V práci s němi mám většinou dobré zkušenosti. Pěkně se starají o modelky a jde vidět, že je jejich práce baví - ale tak jako všude, najdou se i výjimky.
Mimo práci je to ale jinak. Nejvíce si toho všímám v metru. Lidé sedící se sklopenou hlavou, dívající se do telefonu, nebo jen tak na své boty. Hlavně nenavázat oční kontakt. Ale já ho navazuji. Zkoumám každého po jednom a přemýšlím, proč se asi tváří tak, jak se tváří. Vypadá to, jako by se valné většině něco hrozného stalo, a možná i děje. O tom nepochybuji. Pak mě ale napadá, co to asi je? Co toho člověka může trápit, že vypadá tak ustaraně? Napadají mě věci typu práce, partner, děti, peníze a život všeobecně. Dobrovolně se utápíme v těchto starostech každý den a nevíme jak z toho ven.
A přitom stačí udělat rozhodnutí a udělat krok ke změně. Ale ono to není tak jednoduché, jak to vypadá. Srdce volá po změně, ale je tady také rozum, který začne zpochybňovat vše, co jsme se rozhodli udělat. A pak tady máme samotný strach. Strach, který nás paralyzuje... Je to strach ze změny. Strach z toho, co bude dál. Strach z toho co by si o nás pomysleli ostatní. Strach z toho, že by mohlo být ještě hůř. Strach z toho, že bychom mohli zůstat sami.
Takže jsme tam, kde jsme byli. Změna se nekoná. Začneme myslet na to, že nám je vlastně celkem dobře, a že to časem bude lepší, a že jsou lidi, co jsou na tom hůř. Na chvilku zaženeme myšlenky na lepší život. Ale ony se časem vrátí. A jsou intenzivnější než posledně. A my zažíváme větší paniku z toho, že víme, že změna je nezbytná. V téhle době jsou už problémy ale větší. A opustit tuhle situaci je složitější a těžší. Osobně doporučuji poslouchat tyto volání duše už když jsou v zárodku. Nečekejte na to, až se vám život zhroutí před očima, nebo až se zhroutíte vy. Někdy se samozřejmě může stát i to, že se situace zlepší. Ale v tomto případě si zase jste jistí, že to překonáte a životní etapu berete spíše jako nějakou lekci, která k životu patří.
To, o čem teď ale mluvím já, je ta změna, kterou cítíte, že je potřeba udělat. Vy VÍTE, že se to nezlepší. Ale z nějakého důvodu neuděláte to, co cítíte, že by jste měli udělat. A tak to má za následek, že ve většině případů nás zastaví samotné tělo.
Lidi, poslouchejte se! Je smutné vidět kolik lidí čeká až na tento okamžik. Až když jsme nemocní, začneme to vidět všechno jinýma očima. Uvědomíme si, že život máme jen jeden (osobně v jeden život nevěřím - o tom zase někdy příště). Tohle je moment, kdy si začneme přát být opět zdraví. Najednou víme, co musíme udělat. Chceme žít. Se vším všudy.
Když se lidi opět uzdraví, někteří opravdu začnou žít jinak a možná i pochopí o čem ten život vlastně je. Těmto lidem ze srdce gratuluji, postoupili do dalšího kola života :)
Jak to můžu vědět, když jsem modelka, která nic nedělá?
Modeling je náročná práce sama o sobě. Ač se to nemusí tak jevit, je psychicky i fyzicky hodně náročná. Jste v jednom kuse sami, na cestách, s jedním kufrem, který je váš život. Přicházíte o své přátelé, lásky, jste daleko od svých nejbližších a pokud nejste super modelka, žijete ve věčné nejistotě, jestli budete mít z čeho žít další měsíc. Nechci si na to stěžovat. Je to má práce, dobrovolně jsem si ji vybrala a miluji ji. Ta možnost cestovat po celém světě a poznávat tak jiné kultury je k nezaplacení. Ale i v této práci jsem několikrát zažila ten moment, kdy jsem věděla, že už nemůžu dál. A vím, že tento moment nastal i teď.
Několikrát jsem nechala modelingu a šla si hledat normální práci. Vždy jsem věděla, že potřebuji hledat práci, která mě aspoň trochu bude něčím naplňovat, která mě bude bavit a případně i někam dále posouvat. Pokaždé jsem něco našla. Zádrhel je ale v mé osobnosti. Nejsem člověk, který může být dlouhodobě zaměstnaný. I když se snažím sebevíc, po velmi krátké době přijde pocit úzkosti a oné volání srdce po změně. Nejdříve jsem to také ignorovala. Ale dříve či později ke změně muselo dojít. A nebylo to lehké. V mém životě jsem se musela rozhodovat milionkrát, a vím, že se ještě milionkrát rozhodovat budu. U některých rozhodnutí jsem věděla, že přijde těžké období, ale také jsem věděla, že pokud budu ignorovat co se děje, tak budu jednou hodně nešťastná. Celý rok 2016 byl přesně o tomhle. Od ledna do konce prosince mi život nedal přestávku. Byla potřeba velká změna. Tento rok jsem měla opravdu pocit, že jsem umřela. Byl to dlouhatánský pád do prázdna. Pamatuji si, jak jsem neměla sílu pokračovat. Celý svět se mi zhroutil. Ale někde uvnitř mi něco říkalo, že mám pokračovat dál, že to bude dobrý. A já tomu věřila.
To, co se v roce 2016 stalo mě přivedlo k cestovaní do exotických zemí. S cestováním přišlo i obrovské poznání, o které bych se ráda s vámi podělila v těchto krátkých povídáních.
Nejvíce mě ovlivnil pobyt v Chile a Mexiku. Ale také Lisabon přinesl krásné okamžiky a krásná setkání, za které jsem vděčná. V Madridu jsem pro změnu potkala první Reiki, která mě zasvětila do světa energií, poprvé jsem slyšela pojem čakra a po dlouhé době jsem začala mít pocit, že jsem našla pravý důvod proč žiju.
Poznatek z cestování číslo 2 je:
Buďme k sobě upřímní. Jen my víme, co nás dělá štastnými. Poslouchejme své srdce, nikdy nevíme, kam nás zavede.
Právě jsem se vrátila z castingů. V Madridu začíná být opravdové španělské léto. Teploměr ukazuje 33 stupňů a já si jen přeji být někde u vody, poslouchat zpěv ptáků a šumění lesa. Ale jsem v Madridu. Což je taky moc fajn. Mám tohle město ráda. Když jsem v Madridu byla poprvé, nelíbilo se mi tady. Byla to pracovní návštěva jen na tři dny a vše bylo špatně (mohlo za to mé tehdejší nastavení mysli). Na detaily si už ale nepamatuji. Jen vím, že jsem se těšila zpátky do Barcelony a do Madridu jsem se vrátit neplánovala. Jenomže život si nenaplánujeme. Teď už jsem tady myslím po čtvrté, a pokaždé, když se sem vrátím, mám to tady čím dál tím víc raději. Španělé jsou vcelku milí lidé. Když je potkáte, většinou se usmívají, olíbají vám tváře a přijdou mi otevření a srdeční. V práci s němi mám většinou dobré zkušenosti. Pěkně se starají o modelky a jde vidět, že je jejich práce baví - ale tak jako všude, najdou se i výjimky.
Mimo práci je to ale jinak. Nejvíce si toho všímám v metru. Lidé sedící se sklopenou hlavou, dívající se do telefonu, nebo jen tak na své boty. Hlavně nenavázat oční kontakt. Ale já ho navazuji. Zkoumám každého po jednom a přemýšlím, proč se asi tváří tak, jak se tváří. Vypadá to, jako by se valné většině něco hrozného stalo, a možná i děje. O tom nepochybuji. Pak mě ale napadá, co to asi je? Co toho člověka může trápit, že vypadá tak ustaraně? Napadají mě věci typu práce, partner, děti, peníze a život všeobecně. Dobrovolně se utápíme v těchto starostech každý den a nevíme jak z toho ven.
A přitom stačí udělat rozhodnutí a udělat krok ke změně. Ale ono to není tak jednoduché, jak to vypadá. Srdce volá po změně, ale je tady také rozum, který začne zpochybňovat vše, co jsme se rozhodli udělat. A pak tady máme samotný strach. Strach, který nás paralyzuje... Je to strach ze změny. Strach z toho, co bude dál. Strach z toho co by si o nás pomysleli ostatní. Strach z toho, že by mohlo být ještě hůř. Strach z toho, že bychom mohli zůstat sami.
Takže jsme tam, kde jsme byli. Změna se nekoná. Začneme myslet na to, že nám je vlastně celkem dobře, a že to časem bude lepší, a že jsou lidi, co jsou na tom hůř. Na chvilku zaženeme myšlenky na lepší život. Ale ony se časem vrátí. A jsou intenzivnější než posledně. A my zažíváme větší paniku z toho, že víme, že změna je nezbytná. V téhle době jsou už problémy ale větší. A opustit tuhle situaci je složitější a těžší. Osobně doporučuji poslouchat tyto volání duše už když jsou v zárodku. Nečekejte na to, až se vám život zhroutí před očima, nebo až se zhroutíte vy. Někdy se samozřejmě může stát i to, že se situace zlepší. Ale v tomto případě si zase jste jistí, že to překonáte a životní etapu berete spíše jako nějakou lekci, která k životu patří.
To, o čem teď ale mluvím já, je ta změna, kterou cítíte, že je potřeba udělat. Vy VÍTE, že se to nezlepší. Ale z nějakého důvodu neuděláte to, co cítíte, že by jste měli udělat. A tak to má za následek, že ve většině případů nás zastaví samotné tělo.
Lidi, poslouchejte se! Je smutné vidět kolik lidí čeká až na tento okamžik. Až když jsme nemocní, začneme to vidět všechno jinýma očima. Uvědomíme si, že život máme jen jeden (osobně v jeden život nevěřím - o tom zase někdy příště). Tohle je moment, kdy si začneme přát být opět zdraví. Najednou víme, co musíme udělat. Chceme žít. Se vším všudy.
Když se lidi opět uzdraví, někteří opravdu začnou žít jinak a možná i pochopí o čem ten život vlastně je. Těmto lidem ze srdce gratuluji, postoupili do dalšího kola života :)
Jak to můžu vědět, když jsem modelka, která nic nedělá?
Modeling je náročná práce sama o sobě. Ač se to nemusí tak jevit, je psychicky i fyzicky hodně náročná. Jste v jednom kuse sami, na cestách, s jedním kufrem, který je váš život. Přicházíte o své přátelé, lásky, jste daleko od svých nejbližších a pokud nejste super modelka, žijete ve věčné nejistotě, jestli budete mít z čeho žít další měsíc. Nechci si na to stěžovat. Je to má práce, dobrovolně jsem si ji vybrala a miluji ji. Ta možnost cestovat po celém světě a poznávat tak jiné kultury je k nezaplacení. Ale i v této práci jsem několikrát zažila ten moment, kdy jsem věděla, že už nemůžu dál. A vím, že tento moment nastal i teď.
Několikrát jsem nechala modelingu a šla si hledat normální práci. Vždy jsem věděla, že potřebuji hledat práci, která mě aspoň trochu bude něčím naplňovat, která mě bude bavit a případně i někam dále posouvat. Pokaždé jsem něco našla. Zádrhel je ale v mé osobnosti. Nejsem člověk, který může být dlouhodobě zaměstnaný. I když se snažím sebevíc, po velmi krátké době přijde pocit úzkosti a oné volání srdce po změně. Nejdříve jsem to také ignorovala. Ale dříve či později ke změně muselo dojít. A nebylo to lehké. V mém životě jsem se musela rozhodovat milionkrát, a vím, že se ještě milionkrát rozhodovat budu. U některých rozhodnutí jsem věděla, že přijde těžké období, ale také jsem věděla, že pokud budu ignorovat co se děje, tak budu jednou hodně nešťastná. Celý rok 2016 byl přesně o tomhle. Od ledna do konce prosince mi život nedal přestávku. Byla potřeba velká změna. Tento rok jsem měla opravdu pocit, že jsem umřela. Byl to dlouhatánský pád do prázdna. Pamatuji si, jak jsem neměla sílu pokračovat. Celý svět se mi zhroutil. Ale někde uvnitř mi něco říkalo, že mám pokračovat dál, že to bude dobrý. A já tomu věřila.
To, co se v roce 2016 stalo mě přivedlo k cestovaní do exotických zemí. S cestováním přišlo i obrovské poznání, o které bych se ráda s vámi podělila v těchto krátkých povídáních.
Nejvíce mě ovlivnil pobyt v Chile a Mexiku. Ale také Lisabon přinesl krásné okamžiky a krásná setkání, za které jsem vděčná. V Madridu jsem pro změnu potkala první Reiki, která mě zasvětila do světa energií, poprvé jsem slyšela pojem čakra a po dlouhé době jsem začala mít pocit, že jsem našla pravý důvod proč žiju.
Poznatek z cestování číslo 2 je:
Buďme k sobě upřímní. Jen my víme, co nás dělá štastnými. Poslouchejme své srdce, nikdy nevíme, kam nás zavede.
Komentáře
Okomentovat