28.6. 2019
Není nad to mít kolem sebe lidi, co vám rozumí. Nebo teda. Možná vám ne vždy rozumí vše, co říkáte, ale aspoň dokážou naslouchat a rozebírat témata, nad kterýma se většina lidí bojí přinejmenším zamyslet.
Kláru znám od mých 15 ti let. Potkaly jsme se v Bruntále, když jsme chodily pogovat na Náhradní Program (jméno kapely). Ano, poslouchala jsem punk, nebo vlastně ska... Nebo vlastně ska-punk... U nás v okrese jste si mohli vybrat, jestli budete disko, pankáč, nebo skin. Ska mi přišlo fajn. Vtipná hudba, vtipné texty a skákání v davu, házení rukama a nohama do všech světových stran mě bavilo. Kláru jsem spíše neznala než znala. Byla to kamáradka od bubeníka a kromě pár vět na koncertech jsme bližší kontakt neudržovaly. O to víc mě překvapilo, když jsem v roce 2017 otevřela facebook a tam zpráva od Kláry, jestli nejsem náhodou v Madridu, že mě pravděpodobně zahlédla v metru. Chvilku trvalo, než jsem ji dokázala zařadit. Ale její krásné velké oči a kudrnaté vlasy mi pomohly se rozpomenout.
S Klárou jsme strávily celé odpoledne. Vezla jsem ji zbytek výborného španělského vína, které mi přišlo líto vypít sama. Dostala jsem ho na práci od jednoho milého fotografa.
I když mám v plánu nepít alkohol, protože si myslím, že nás odpojuje od toho, kým skutečně jsme, flašku jsem si včera otevřela k večeři. 2 skleničky vína po skoro třech týdnech bez alkolu způsobily, že jsem se dostala do nějaké nálady bez nálady. Babrání v minulosti, pocit samoty a další nesmyslné řešení věcí, které nemají řešení mě utvrdily v tom, že alkohol už opravdu nepatří do mého života.
Beználada se mě držela i dnešní ráno, takže jsem byla ráda, když jsme s Klárou konečně usedly pod obrovský strom v jednom parku a začaly rozebírat témata, která jsou tak trochu mimo tuhle realitu.
Jiné dimenze, smysl života, kolektivní vědomí, zdroj vědění, relativita času atd. To jsou témata, která mě baví rozebírat, dumat nad nimi a objevovat co znamenají. Pro ty, kteří se už teď ztrácejí bude možná lepší, když přestanou číst.
S Klárou mám vždy pocit, že věci, které se mi honí v hlavě dokážu v její přítomnosti jednoduše převést do slov. Když se setkám s pochopením, jásám radostí. Moje beználada mě po velmi krátké chvíli opouští a na místo ní mě zaplavuje pocit euforie.
"Myslíš si, že se lidé uvědomí, a že se nám povede změnit naše chování vůči planetě?" Ptá se Klára.
Podívám se na plastový kelímek, ve kterém je zbytek ledové kávy, kterou jsem si koupila aby mě osvěžila při dnešních 43 stupních. Barmana jsem prosila o papírový, bez krytu a bez brčka. Když mi kafe podal v plastu a s krytem, chvilku jsem si myslela, že není moje. Barman se po chvíli uvědomil a nabídl mi, že mi udělá nové kafe do papírového kelímku a tohle vyhodí. Zakroutila jsem hlavou, sundala víčko a zalitovala, že jsem si kafe koupila.
"Doufám." Odpovím po chvilce. "Byla by potřeba, aby si lidi uvědomili, jak moc zbytečné věci děláme a že už nejsou potřeba. Kdyby si každý jen mohl připustit, že to, co se děje se světem je skutečné a týká se to nás všech, kdyby každý začal přemýšlet nad tím, kolik denně produkuje odpadu, kdyby se omezili, pak myslím, že by to možné bylo."
Jenomže jak to udělat? Jak přimět lidi, aby se uskromnili? Jak lidi informovat o tom, že tento svět má vážný problém a že my jsme ta jediná generace, která s tím může něco udělat? V médiích pomaličku začínají přiznávat, že se něco děje. Extrémní horka dávají zabrat nejen zemědělcům ale i lidem ve městech. O globálním oteplování nám říkali už na základní škole. Vědci po celém světě domlouvají politikům, aby učinili patřičná opatření již několik let. A zatímco se situace rok od roku zhoršuje, zatímco zvířata vymírají, zatímco dochází pitná voda, zatímco kácení deštných pralesů stále pokračuje, zatímco se ve městech nedá dýchat a v oceánech vzniká největší plastový kontinent světa, najdou se takoví, kteří situaci zesměšňují a zesměšňují i ty, co překopávají své životy od základu, aby se na likvidaci Země přestali podílet.
Jde i o to, že si myslíme, že jako jedinec nemůžeme nic ovlivnit. Možná, že i začneme dělat malé změny v našich životech, ale okolí nás velmi rychle utvrdí v tom, že je to zbytečné. Ale není. Každá změna se počítá. Jako jedinec nikdy nevíte, koho můžete inspirovat dál. Věřte tomu, že to má smysl. I kdyby se jednalo jen o to, že místo igelitky začnete brát plátěnou tašku. Místo kupování vody v pet láhvi si kupte flašku a pijte vodu z kohoutku. Normální voda je pro nás stějně ta nejlepší. Přestaňte používat plastové sáčky na ovoce a zeleninu. Nejsou potřeba. Na planetě je více jak sedm miliard lidí a každý rok se toto číslo zvyšuje. Kolik odpadu produkuje jeden člověk za jeden den? Kolik z tohoto odpadu je odpad úplně zbytečný? Je čas abychom se zamysleli nad tím, co opravdu potřebujeme.
Jako jedinec jste v tento čas velmi důležitý. Přestaňte kupovat jídlo, které je plné chemie. Zabíjí vás, zabíjí planetu. Omezte maso. Masný průmysl má největší podíl na znečišťování planety. Ptáte se jak?
Přikládám jeden článek pro představu.
http://www.zivagaia.cz/11-silenych-zpusobu-masny-prumysl-ovlivnuje-planetu/
Maso není potřeba. A rozhodně není potřeba v takovém množství, v jakém ho jíme. Zkuste místo třikrát denně omezit na třikrát týdně. Ten rozdíl pocítíte nejen na sobě, ale projeví se to i na stavu planety. Sama jsem tímto procesem prošla, abych mohla potvrdit, že naše těla mohou pracovat daleko lépe, když se začneme zajímat o to, co jíme. Tohle téma bych více rozebrala v jiném článku.
Toto povídání prosím neberte jako kritiku ale spíše jako text k zamyšlení. Moc dobře vím, v jakém světě se nacházíme a vím, že ne vždy máme na výběr. Jsem si také vědoma, že dělám práci, ke které využívám leteckou dopravu a ta je dalším obrovským problémem této doby. Věřte, že každý den přemýšlím nad tím, jak dále změnit můj život, abych nadále nemusela tyto služby využívat. Bohužel má situace zatím nepřeje tomu, abych život mohla pozměnit, ale pracuji na tom a věřím, že brzy se mi to povede.
Poznatek z cest číslo 4.: Jsme kolektiv. Kolektivně tvoříme tuhle realitu. Kolektivně jsme vytvořili tento chaos a společně jej také můžeme vyřešit. Prosím, nebuďte lhostejní k této situaci. Týká se nás všech. Myslete na vaše děti a na děti vašich dětí. Když už to nechcete udělat pro sebe, udělejte to pro ně.
Je tady nespočet lidí, kteří už žijí jinak a každý den se přidávají noví.
Společně to zvládneme, ještě je čas. Důležité je tomu věřit a neztrácet naději.
S láskou
Romana
Není nad to mít kolem sebe lidi, co vám rozumí. Nebo teda. Možná vám ne vždy rozumí vše, co říkáte, ale aspoň dokážou naslouchat a rozebírat témata, nad kterýma se většina lidí bojí přinejmenším zamyslet.
Kláru znám od mých 15 ti let. Potkaly jsme se v Bruntále, když jsme chodily pogovat na Náhradní Program (jméno kapely). Ano, poslouchala jsem punk, nebo vlastně ska... Nebo vlastně ska-punk... U nás v okrese jste si mohli vybrat, jestli budete disko, pankáč, nebo skin. Ska mi přišlo fajn. Vtipná hudba, vtipné texty a skákání v davu, házení rukama a nohama do všech světových stran mě bavilo. Kláru jsem spíše neznala než znala. Byla to kamáradka od bubeníka a kromě pár vět na koncertech jsme bližší kontakt neudržovaly. O to víc mě překvapilo, když jsem v roce 2017 otevřela facebook a tam zpráva od Kláry, jestli nejsem náhodou v Madridu, že mě pravděpodobně zahlédla v metru. Chvilku trvalo, než jsem ji dokázala zařadit. Ale její krásné velké oči a kudrnaté vlasy mi pomohly se rozpomenout.
S Klárou jsme strávily celé odpoledne. Vezla jsem ji zbytek výborného španělského vína, které mi přišlo líto vypít sama. Dostala jsem ho na práci od jednoho milého fotografa.
I když mám v plánu nepít alkohol, protože si myslím, že nás odpojuje od toho, kým skutečně jsme, flašku jsem si včera otevřela k večeři. 2 skleničky vína po skoro třech týdnech bez alkolu způsobily, že jsem se dostala do nějaké nálady bez nálady. Babrání v minulosti, pocit samoty a další nesmyslné řešení věcí, které nemají řešení mě utvrdily v tom, že alkohol už opravdu nepatří do mého života.
Beználada se mě držela i dnešní ráno, takže jsem byla ráda, když jsme s Klárou konečně usedly pod obrovský strom v jednom parku a začaly rozebírat témata, která jsou tak trochu mimo tuhle realitu.
Jiné dimenze, smysl života, kolektivní vědomí, zdroj vědění, relativita času atd. To jsou témata, která mě baví rozebírat, dumat nad nimi a objevovat co znamenají. Pro ty, kteří se už teď ztrácejí bude možná lepší, když přestanou číst.
S Klárou mám vždy pocit, že věci, které se mi honí v hlavě dokážu v její přítomnosti jednoduše převést do slov. Když se setkám s pochopením, jásám radostí. Moje beználada mě po velmi krátké chvíli opouští a na místo ní mě zaplavuje pocit euforie.
"Myslíš si, že se lidé uvědomí, a že se nám povede změnit naše chování vůči planetě?" Ptá se Klára.
Podívám se na plastový kelímek, ve kterém je zbytek ledové kávy, kterou jsem si koupila aby mě osvěžila při dnešních 43 stupních. Barmana jsem prosila o papírový, bez krytu a bez brčka. Když mi kafe podal v plastu a s krytem, chvilku jsem si myslela, že není moje. Barman se po chvíli uvědomil a nabídl mi, že mi udělá nové kafe do papírového kelímku a tohle vyhodí. Zakroutila jsem hlavou, sundala víčko a zalitovala, že jsem si kafe koupila.
"Doufám." Odpovím po chvilce. "Byla by potřeba, aby si lidi uvědomili, jak moc zbytečné věci děláme a že už nejsou potřeba. Kdyby si každý jen mohl připustit, že to, co se děje se světem je skutečné a týká se to nás všech, kdyby každý začal přemýšlet nad tím, kolik denně produkuje odpadu, kdyby se omezili, pak myslím, že by to možné bylo."
Jenomže jak to udělat? Jak přimět lidi, aby se uskromnili? Jak lidi informovat o tom, že tento svět má vážný problém a že my jsme ta jediná generace, která s tím může něco udělat? V médiích pomaličku začínají přiznávat, že se něco děje. Extrémní horka dávají zabrat nejen zemědělcům ale i lidem ve městech. O globálním oteplování nám říkali už na základní škole. Vědci po celém světě domlouvají politikům, aby učinili patřičná opatření již několik let. A zatímco se situace rok od roku zhoršuje, zatímco zvířata vymírají, zatímco dochází pitná voda, zatímco kácení deštných pralesů stále pokračuje, zatímco se ve městech nedá dýchat a v oceánech vzniká největší plastový kontinent světa, najdou se takoví, kteří situaci zesměšňují a zesměšňují i ty, co překopávají své životy od základu, aby se na likvidaci Země přestali podílet.
Jde i o to, že si myslíme, že jako jedinec nemůžeme nic ovlivnit. Možná, že i začneme dělat malé změny v našich životech, ale okolí nás velmi rychle utvrdí v tom, že je to zbytečné. Ale není. Každá změna se počítá. Jako jedinec nikdy nevíte, koho můžete inspirovat dál. Věřte tomu, že to má smysl. I kdyby se jednalo jen o to, že místo igelitky začnete brát plátěnou tašku. Místo kupování vody v pet láhvi si kupte flašku a pijte vodu z kohoutku. Normální voda je pro nás stějně ta nejlepší. Přestaňte používat plastové sáčky na ovoce a zeleninu. Nejsou potřeba. Na planetě je více jak sedm miliard lidí a každý rok se toto číslo zvyšuje. Kolik odpadu produkuje jeden člověk za jeden den? Kolik z tohoto odpadu je odpad úplně zbytečný? Je čas abychom se zamysleli nad tím, co opravdu potřebujeme.
Jako jedinec jste v tento čas velmi důležitý. Přestaňte kupovat jídlo, které je plné chemie. Zabíjí vás, zabíjí planetu. Omezte maso. Masný průmysl má největší podíl na znečišťování planety. Ptáte se jak?
Přikládám jeden článek pro představu.
http://www.zivagaia.cz/11-silenych-zpusobu-masny-prumysl-ovlivnuje-planetu/
Maso není potřeba. A rozhodně není potřeba v takovém množství, v jakém ho jíme. Zkuste místo třikrát denně omezit na třikrát týdně. Ten rozdíl pocítíte nejen na sobě, ale projeví se to i na stavu planety. Sama jsem tímto procesem prošla, abych mohla potvrdit, že naše těla mohou pracovat daleko lépe, když se začneme zajímat o to, co jíme. Tohle téma bych více rozebrala v jiném článku.
Toto povídání prosím neberte jako kritiku ale spíše jako text k zamyšlení. Moc dobře vím, v jakém světě se nacházíme a vím, že ne vždy máme na výběr. Jsem si také vědoma, že dělám práci, ke které využívám leteckou dopravu a ta je dalším obrovským problémem této doby. Věřte, že každý den přemýšlím nad tím, jak dále změnit můj život, abych nadále nemusela tyto služby využívat. Bohužel má situace zatím nepřeje tomu, abych život mohla pozměnit, ale pracuji na tom a věřím, že brzy se mi to povede.
Poznatek z cest číslo 4.: Jsme kolektiv. Kolektivně tvoříme tuhle realitu. Kolektivně jsme vytvořili tento chaos a společně jej také můžeme vyřešit. Prosím, nebuďte lhostejní k této situaci. Týká se nás všech. Myslete na vaše děti a na děti vašich dětí. Když už to nechcete udělat pro sebe, udělejte to pro ně.
Je tady nespočet lidí, kteří už žijí jinak a každý den se přidávají noví.
Společně to zvládneme, ještě je čas. Důležité je tomu věřit a neztrácet naději.
S láskou
Romana
Komentáře
Okomentovat