18.7. 2019
První dny v ČR jsou zvláštní. Je to teprve týden co jsem se vrátila ale tak nějak cítím, že dlouho nezůstanu. I když jsem se těšila, návrat do reality je drsnější, něž jsem si vůbec dokázala představit. Nevím čím to je, ale Česko má pro mě zvláštní, těžkou energii. Připadá mi, jako by mi permanentně něco těžkého leželo na hrudi a já se nemohla pořádně nadechnout. Má pozitivní nálada, která se mě držela celé Španělsko je ta tam. Nechápu to. Přemýšlím nad tím, čím to může být. Hned po příjezdu jsem se nechala rozhodit několika věcmi. Zjišťuji, jak se Praha celkem rychle vyrovnává ostaním evropským městům. Teď už je asi jedno kde žijete. Za byt, jídlo, nebo dopravu zaplatíte v ČR stejně jako všude jinde v Evropě. Zatímco mě přátelé ujišťují, že je to změna k lepšímu, já o tom moc přesvědčená nejsem. Milovala jsem život v Praze, protože jsem nemusela vydělávat miliony, abych v ní mohla žít. V téhle chvíli už mi můj výdělek nestačí k tomu, abych se v Praze zabydlela. Tohle zjištění mě dostává na kolena. Akorát jsem přiletěla, ale už teď řeším, co budu dělat dál. Nic mě nenapadá. Říkám si, že si užiju víkend s přáteli a další týden na Moravě něco vymyslím.
Na Moravě si uvědomuji realitu ještě víc než v Praze. Krize... Co budu dělat? Chtěla jsem zůstat v ČR, ale k tomu potřebuji peníze. K tomu abych měla peníze, potřebuji práci. Z modelingu mi má přijít slušná suma peněz, ale čekám na ni už od ledna. V téhle chvíli si už ani nejsem jistá, jestli peníze někdy uvidím. Do vyhledávače píšu jobs.cz. Projíždím nabídky práce, nic mě neoslovuje. Takže po tom všem jdu vážně do práce? Po dlouhé době opět pociťuji strach z toho co bude. Na jednu stranu si dokážu představit, že bych si našla práci. Mohla bych si najít byt a měla bych nějakou finanční jistotu. Byla bych doma... Měla bych na blízku rodinu a své přátelé. Ale na druhou stranu pociťuji obrovskou úzkost z toho, že bych přišla o to, co tak moc miluji. A to je volný čas pro sebe, pro objevování a pro tvoření... Dialog v hlavě je k zbláznění a k tomu ten svírající pocit v břiše. Musí to přece jít jinak.
Po pár hodinách přemýšlení, kdy mi i máma říká, že nad vším moc přemýšlím, docházím k tomu, že bude nejlepší, když se o víkendu vydám do přírody kde budu moct nad vším meditovat. Beru do rukou štětce a barvy. Cítím velkou potřebu malovat. Tah štětce mě uklidňuje. Maluju portrét vymyšlené ženy, na očích si dávám záležet. Čím více se do nich dívám, tím větší klid na duši pociťuji. Něco mi říká, že to všechno bude dobrý. Potřebuji víc tvořit...
První dny v ČR jsou zvláštní. Je to teprve týden co jsem se vrátila ale tak nějak cítím, že dlouho nezůstanu. I když jsem se těšila, návrat do reality je drsnější, něž jsem si vůbec dokázala představit. Nevím čím to je, ale Česko má pro mě zvláštní, těžkou energii. Připadá mi, jako by mi permanentně něco těžkého leželo na hrudi a já se nemohla pořádně nadechnout. Má pozitivní nálada, která se mě držela celé Španělsko je ta tam. Nechápu to. Přemýšlím nad tím, čím to může být. Hned po příjezdu jsem se nechala rozhodit několika věcmi. Zjišťuji, jak se Praha celkem rychle vyrovnává ostaním evropským městům. Teď už je asi jedno kde žijete. Za byt, jídlo, nebo dopravu zaplatíte v ČR stejně jako všude jinde v Evropě. Zatímco mě přátelé ujišťují, že je to změna k lepšímu, já o tom moc přesvědčená nejsem. Milovala jsem život v Praze, protože jsem nemusela vydělávat miliony, abych v ní mohla žít. V téhle chvíli už mi můj výdělek nestačí k tomu, abych se v Praze zabydlela. Tohle zjištění mě dostává na kolena. Akorát jsem přiletěla, ale už teď řeším, co budu dělat dál. Nic mě nenapadá. Říkám si, že si užiju víkend s přáteli a další týden na Moravě něco vymyslím.
Na Moravě si uvědomuji realitu ještě víc než v Praze. Krize... Co budu dělat? Chtěla jsem zůstat v ČR, ale k tomu potřebuji peníze. K tomu abych měla peníze, potřebuji práci. Z modelingu mi má přijít slušná suma peněz, ale čekám na ni už od ledna. V téhle chvíli si už ani nejsem jistá, jestli peníze někdy uvidím. Do vyhledávače píšu jobs.cz. Projíždím nabídky práce, nic mě neoslovuje. Takže po tom všem jdu vážně do práce? Po dlouhé době opět pociťuji strach z toho co bude. Na jednu stranu si dokážu představit, že bych si našla práci. Mohla bych si najít byt a měla bych nějakou finanční jistotu. Byla bych doma... Měla bych na blízku rodinu a své přátelé. Ale na druhou stranu pociťuji obrovskou úzkost z toho, že bych přišla o to, co tak moc miluji. A to je volný čas pro sebe, pro objevování a pro tvoření... Dialog v hlavě je k zbláznění a k tomu ten svírající pocit v břiše. Musí to přece jít jinak.
Po pár hodinách přemýšlení, kdy mi i máma říká, že nad vším moc přemýšlím, docházím k tomu, že bude nejlepší, když se o víkendu vydám do přírody kde budu moct nad vším meditovat. Beru do rukou štětce a barvy. Cítím velkou potřebu malovat. Tah štětce mě uklidňuje. Maluju portrét vymyšlené ženy, na očích si dávám záležet. Čím více se do nich dívám, tím větší klid na duši pociťuji. Něco mi říká, že to všechno bude dobrý. Potřebuji víc tvořit...
Komentáře
Okomentovat