30.6.2019
Roztýkám se. Venku je 38 stupňů. Ven jsem vylezla jen protože jsem si šla pro meloun na osvěžení. Myslela jsem, že padnu. Léto ve městě je nuda. Nic se nedá dělat. Ulice jsou rozpálené, parky plné lidí. V pokoji se nedá vydržet. Ale držím. Mám klimatizaci, ale nemám k ní ovladač. Stále se nemůžu rozhodnout, jestli je lepší mít okno zavřené nebo otevřené. Střídám to. Oblečení netřeba. Maluji, zapisuji myšlenky, poslouchám hudbu a představuji si budoucnost. Myslím na Česko. V poslední době mi nějak moc chybí. Myslím na rodinu a přátelé. Vypadá to, že bych mohla letět už za dva týdny. Těším se. Snad budu moct zůstat až do konce srpna. Přeji si trávit čas co nejvíce v přírodě, nejlépe někde u vody. Už aby to bylo.
Jo příroda. Miluji tu pohodu. To ticho, ve kterém k vám ale zároveň vše promlouvá. Kdy můžete ulehnout do trávy, zavřít oči a ponořit se do sebe. Do světa, kde najdete všechny odpovědi na své otázky. Doporučuji tento čas trávit co nejvíce osamotě. Lidi mají pořád potřebu mluvit a něco rozebírat. Někdy je to fajn. Ale když jste sami, můžete se napojit na přírodu a ta vám toho řekne daleko víc.
Ne vždy jsem chodila do přírody, a ne vždy jsem dokázala být sama. Vyrostla jsem na vesnici, kde jsem přírodou byla obklopena do patnácti let. Jako děti jsme trávili venku většinu času. V té době jsme se dokázali velmi jednoduše zabavit. S holkama jsme v lesích stavěly bunkry, které nám později chodili bourat kluci. Hrávali jsme vybíjenou, která mi moc nešla, fotbal nebo baseball. Skákal se panák, nebo se skákala guma. Hrávalo se na poštu nebo obchod. Prodávalo se ovoce ze zahrádky, které se platilo listy z křoví. Koupat se chodilo na splav. Domů se chodilo, když začaly svítit pouliční lampy. Telefony ani počítače nebyly. Ale bylo to dětství, které nám dnešní generace mohou jen tiše závidět.
V patnácti jsem zmizla na školu do Prostějova. Město daleko od domova nabízelo pobyt na intru. Pobyt v přírodě vystřídal pobyt v hospodách. Během školy přišla nabídka dělat profi modeling. Představa cestování mě vždy lákala a i když jsem neuměla anglicky, hned po maturitě jsem vyrazila do Milána. Za těch prvních pět let mého cestování se snad nikdy nestalo, že bych se sbalila a jela někam na víkend. Přitom jsem byla v krásných zemích s krásnou přírodou. Teď to nemůžu pochopit. Většinu času jsem trávila ve městech a víkendy byly převážně o párty. Spojení s přírodou nulové. Když nemáte spojení s přírodou, ztrácíte spojení sám se sebou. Byla jen otázka času, kdy se to projeví v mém životě.
Čekat jsem opravdu nemusela. První Miláno mě stálo tehdejšího přítele, který bohužel neustál to, že jsem začala dělat modeling. Když jsem se do Milána vrátila podruhé, probíhal zrovna fashion week. Pro mě celkem úspěšný začátek kariéry. To ale netrvalo dlouho. Z nějakého důvodu jsem si do života přitáhla Itala z Calabrie. Pokud jsem někdy snila o tom, jak by měl můj ideální muž vypadat, tento byl přesný opak. Než jsem prohlédla, kým ve skutečnosti je, bylo už moc pozdě a já byla zamilovaná.
Jedenáct měsíců vedle takového člověka mě zlomilo. Chtěla jsem od něj odejít, ale ze strachu jsem zůstávala. Přestala jsem si úplně věřit. Modelka, která si nevěří nemůže dělat modeling. Začala jsem přibírat a kariéra šla z kopce. Jediné, na co jsem myslela byl tento člověk, a to jak od něj odejít. Trvalo to dlouho, ale jednoho dne, když nebyl doma, jsem si sbalila kufry, odletěla a na dlouhou dobu jsem se do Milána nevrátila.
Když se na tuto dobu dívám zpětně, chápu co se stalo. Většinou, když se nám něco takového stane, má nás to něco naučit. Tento člověk mi extrémním způsobem zrcadlil to, na čem jsem potřebovala pracovat. I když jsem to dlouhou dobu tak nevnímala, byl to jeden z nejdůležitějších vztahů v mém životě a jsem za něj vděčná. V té době jsem se měla naučit sebelásce. Jedna z nejvíc nejdůležitějších věcí, které se tady máme naučit.
Nechápete to? Dlouho jsem tomu taky nerozuměla, ale jak píšu tento článek, chápu tyhle věci snad ještě víc, než kdykoliv předtím. Zkusím to vysvětlit takhle. Život je o neustálém učení. Naše duše se neustále vyvíjí.
Nemůžu do svého života přitáhnout někoho, kdo si mě bude vážit, když já si sebe nevážím. Nemůžu očekávat, že mě bude druhý milovat, když já sebe nesnáším. Nemůžu po druhém chtít, aby mi říkal hezké věci, když já o sobě mluvím špatně. Pokud v sobě nevidíme své hodnoty, přitáhneme člověka, který nás bude v jednom kuse kritizovat a my se máme naučit si tyhle hodnoty uvědomit.
Je to vše o zrcadlení. Až tehdy, když já sama začnu o sebe pečovat, teprve potom k sobě můžu přitáhnout partnera, který se o mě bude hezky starat. Nebojme se být sami. Dejme si lásku, kterou hledáme u druhého člověka. Naučme se trávit čas osamotě a zjišťovat kdo jsme a co potřebujeme. Není to tak hrozné, jak se zdá. Dokonce bych řekla, že jakmile v sobě objevíte kým jste a objevíte v sobě své hodnoty, je velmi těžké najít k sobě druhého člověka.
Bohužel mi trvalo dlouhou dobu, než jsem tohle pochopila a lekce se mi opakovaly ještě poměrně dlouhou dobu. Už ale ne v takovém extrému. Každý další vztah byl o něco lepší, ale stále se opakovaly podobné scénáře, které mě v tu chvíli ničily a bohužel se to projevovalo i v mém profesionálním životě (v mém případě se spíš jednalo o krátká setkání. Většinou na mě zapomněli při mém odletu do jiné země- ještě že tak).
Zpátky k přírodě.
Osudovým a zároveň mým posledním partnerem byl Lukáš. Díky němu, jsem opět našla cestu sama k sobě. Po dlouhých šesti letech, kdy jsem byla odříznuta od přírody, jsme začali jezdit na výlety. Chodili jsme dlouhé štreky s báglama na zádech. Přespávali jsme v lesech, na kopcích, pod hvězdama. Byly to dva nejkrásnější roky v mém životě. S Lukášem jsem se naučila vidět sebe jinýma očima. Díky jeho lásce a častému pobytu v přírodě jsem si dokázala zpětně uvědomit, co se v minulosti stalo. Vše začalo dávat smysl.
Bohužel i vztah s Lukášem byl vztah, který mě měl naučit si sebe více vážit. Scénář se po dvou letech začal opakovat. Vzhledem k tomu, že v tento moment už jsem si sebe opravdu vážila, musela jsem udělat nejtěžší dosavadní rozhodnutí v mém životě a ze vztahu odejít.
Po tomto vztahu jsem se uzavřela do sebe. Byl to onen dlouhatánský pád do prázdna, který nebral konce. V té době jsem řešila více nepříjemných věcí a rozchod s Lukášem byl jen třešničkou na dortu. Čas jsem trávila o samotě. V té době už jsem chápala souvislosti. Bylo na čase, abych se vyléčila z minulosti. Jezdila jsem do lesa sama. Ze začátku jsem se bála. Myšlenky mi dávaly zabrat. Pořád dokola se mi vracely okamžiky z minulosti. Bylo to jako bych si pustila nějaký film, který přehrával jen ty nejhorší části. Bylo na čase všem odpustit. Psala jsem spoustu dopisů lidem, co mi kdy ublížili, které jsem potom pálila. Trvalo to dlouho a nebylo to snadné. Spousta věcí jsem z mé paměti vytlačila. Bylo na čase vrátit se zpátky, vzpomenout si na detaily a nechat to jít. Na tomhle odpouštění je nejtěžší to, když máte odpustit sobě.
Připomíná mi to krásný citát Francoise de La Rochefoucaulda, který zní:
"Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami."
Slibuji vám. Jakmile necháte vaši minulost jít a vaše myšlenky se uklidní, otevře se vám úplně jiný svět. Svět, který je plný lásky a pochopení. Trávit čas osamotě je v takovém případě úžasnou zkušeností. Myšlenky vás už neotravují. Můžete si v klidu vychutnat přítomný moment se vším všudy. Tohle je chvíle, kdy se začne otevírat svět magie. Vaše vnímání se začne měnit. Dokážete se na vaši situaci podívat z nadhledu. Gratuluji, už se nemusíte ničeho bát, jste pod vyšším vedením.
Poznatek z cest číslo 5. zní: Jednou z nejdůležitějších věcí, které se zde máme naučit je vážit si sám sebe. Uzdravte se, dejte si čas. Poznejte, co ve vás je a mějte se rádi.
Roztýkám se. Venku je 38 stupňů. Ven jsem vylezla jen protože jsem si šla pro meloun na osvěžení. Myslela jsem, že padnu. Léto ve městě je nuda. Nic se nedá dělat. Ulice jsou rozpálené, parky plné lidí. V pokoji se nedá vydržet. Ale držím. Mám klimatizaci, ale nemám k ní ovladač. Stále se nemůžu rozhodnout, jestli je lepší mít okno zavřené nebo otevřené. Střídám to. Oblečení netřeba. Maluji, zapisuji myšlenky, poslouchám hudbu a představuji si budoucnost. Myslím na Česko. V poslední době mi nějak moc chybí. Myslím na rodinu a přátelé. Vypadá to, že bych mohla letět už za dva týdny. Těším se. Snad budu moct zůstat až do konce srpna. Přeji si trávit čas co nejvíce v přírodě, nejlépe někde u vody. Už aby to bylo.
Jo příroda. Miluji tu pohodu. To ticho, ve kterém k vám ale zároveň vše promlouvá. Kdy můžete ulehnout do trávy, zavřít oči a ponořit se do sebe. Do světa, kde najdete všechny odpovědi na své otázky. Doporučuji tento čas trávit co nejvíce osamotě. Lidi mají pořád potřebu mluvit a něco rozebírat. Někdy je to fajn. Ale když jste sami, můžete se napojit na přírodu a ta vám toho řekne daleko víc.
Ne vždy jsem chodila do přírody, a ne vždy jsem dokázala být sama. Vyrostla jsem na vesnici, kde jsem přírodou byla obklopena do patnácti let. Jako děti jsme trávili venku většinu času. V té době jsme se dokázali velmi jednoduše zabavit. S holkama jsme v lesích stavěly bunkry, které nám později chodili bourat kluci. Hrávali jsme vybíjenou, která mi moc nešla, fotbal nebo baseball. Skákal se panák, nebo se skákala guma. Hrávalo se na poštu nebo obchod. Prodávalo se ovoce ze zahrádky, které se platilo listy z křoví. Koupat se chodilo na splav. Domů se chodilo, když začaly svítit pouliční lampy. Telefony ani počítače nebyly. Ale bylo to dětství, které nám dnešní generace mohou jen tiše závidět.
V patnácti jsem zmizla na školu do Prostějova. Město daleko od domova nabízelo pobyt na intru. Pobyt v přírodě vystřídal pobyt v hospodách. Během školy přišla nabídka dělat profi modeling. Představa cestování mě vždy lákala a i když jsem neuměla anglicky, hned po maturitě jsem vyrazila do Milána. Za těch prvních pět let mého cestování se snad nikdy nestalo, že bych se sbalila a jela někam na víkend. Přitom jsem byla v krásných zemích s krásnou přírodou. Teď to nemůžu pochopit. Většinu času jsem trávila ve městech a víkendy byly převážně o párty. Spojení s přírodou nulové. Když nemáte spojení s přírodou, ztrácíte spojení sám se sebou. Byla jen otázka času, kdy se to projeví v mém životě.
Čekat jsem opravdu nemusela. První Miláno mě stálo tehdejšího přítele, který bohužel neustál to, že jsem začala dělat modeling. Když jsem se do Milána vrátila podruhé, probíhal zrovna fashion week. Pro mě celkem úspěšný začátek kariéry. To ale netrvalo dlouho. Z nějakého důvodu jsem si do života přitáhla Itala z Calabrie. Pokud jsem někdy snila o tom, jak by měl můj ideální muž vypadat, tento byl přesný opak. Než jsem prohlédla, kým ve skutečnosti je, bylo už moc pozdě a já byla zamilovaná.
Jedenáct měsíců vedle takového člověka mě zlomilo. Chtěla jsem od něj odejít, ale ze strachu jsem zůstávala. Přestala jsem si úplně věřit. Modelka, která si nevěří nemůže dělat modeling. Začala jsem přibírat a kariéra šla z kopce. Jediné, na co jsem myslela byl tento člověk, a to jak od něj odejít. Trvalo to dlouho, ale jednoho dne, když nebyl doma, jsem si sbalila kufry, odletěla a na dlouhou dobu jsem se do Milána nevrátila.
Když se na tuto dobu dívám zpětně, chápu co se stalo. Většinou, když se nám něco takového stane, má nás to něco naučit. Tento člověk mi extrémním způsobem zrcadlil to, na čem jsem potřebovala pracovat. I když jsem to dlouhou dobu tak nevnímala, byl to jeden z nejdůležitějších vztahů v mém životě a jsem za něj vděčná. V té době jsem se měla naučit sebelásce. Jedna z nejvíc nejdůležitějších věcí, které se tady máme naučit.
Nechápete to? Dlouho jsem tomu taky nerozuměla, ale jak píšu tento článek, chápu tyhle věci snad ještě víc, než kdykoliv předtím. Zkusím to vysvětlit takhle. Život je o neustálém učení. Naše duše se neustále vyvíjí.
Nemůžu do svého života přitáhnout někoho, kdo si mě bude vážit, když já si sebe nevážím. Nemůžu očekávat, že mě bude druhý milovat, když já sebe nesnáším. Nemůžu po druhém chtít, aby mi říkal hezké věci, když já o sobě mluvím špatně. Pokud v sobě nevidíme své hodnoty, přitáhneme člověka, který nás bude v jednom kuse kritizovat a my se máme naučit si tyhle hodnoty uvědomit.
Je to vše o zrcadlení. Až tehdy, když já sama začnu o sebe pečovat, teprve potom k sobě můžu přitáhnout partnera, který se o mě bude hezky starat. Nebojme se být sami. Dejme si lásku, kterou hledáme u druhého člověka. Naučme se trávit čas osamotě a zjišťovat kdo jsme a co potřebujeme. Není to tak hrozné, jak se zdá. Dokonce bych řekla, že jakmile v sobě objevíte kým jste a objevíte v sobě své hodnoty, je velmi těžké najít k sobě druhého člověka.
Bohužel mi trvalo dlouhou dobu, než jsem tohle pochopila a lekce se mi opakovaly ještě poměrně dlouhou dobu. Už ale ne v takovém extrému. Každý další vztah byl o něco lepší, ale stále se opakovaly podobné scénáře, které mě v tu chvíli ničily a bohužel se to projevovalo i v mém profesionálním životě (v mém případě se spíš jednalo o krátká setkání. Většinou na mě zapomněli při mém odletu do jiné země- ještě že tak).
Zpátky k přírodě.
Osudovým a zároveň mým posledním partnerem byl Lukáš. Díky němu, jsem opět našla cestu sama k sobě. Po dlouhých šesti letech, kdy jsem byla odříznuta od přírody, jsme začali jezdit na výlety. Chodili jsme dlouhé štreky s báglama na zádech. Přespávali jsme v lesech, na kopcích, pod hvězdama. Byly to dva nejkrásnější roky v mém životě. S Lukášem jsem se naučila vidět sebe jinýma očima. Díky jeho lásce a častému pobytu v přírodě jsem si dokázala zpětně uvědomit, co se v minulosti stalo. Vše začalo dávat smysl.
Bohužel i vztah s Lukášem byl vztah, který mě měl naučit si sebe více vážit. Scénář se po dvou letech začal opakovat. Vzhledem k tomu, že v tento moment už jsem si sebe opravdu vážila, musela jsem udělat nejtěžší dosavadní rozhodnutí v mém životě a ze vztahu odejít.
Po tomto vztahu jsem se uzavřela do sebe. Byl to onen dlouhatánský pád do prázdna, který nebral konce. V té době jsem řešila více nepříjemných věcí a rozchod s Lukášem byl jen třešničkou na dortu. Čas jsem trávila o samotě. V té době už jsem chápala souvislosti. Bylo na čase, abych se vyléčila z minulosti. Jezdila jsem do lesa sama. Ze začátku jsem se bála. Myšlenky mi dávaly zabrat. Pořád dokola se mi vracely okamžiky z minulosti. Bylo to jako bych si pustila nějaký film, který přehrával jen ty nejhorší části. Bylo na čase všem odpustit. Psala jsem spoustu dopisů lidem, co mi kdy ublížili, které jsem potom pálila. Trvalo to dlouho a nebylo to snadné. Spousta věcí jsem z mé paměti vytlačila. Bylo na čase vrátit se zpátky, vzpomenout si na detaily a nechat to jít. Na tomhle odpouštění je nejtěžší to, když máte odpustit sobě.
Připomíná mi to krásný citát Francoise de La Rochefoucaulda, který zní:
"Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami."
Slibuji vám. Jakmile necháte vaši minulost jít a vaše myšlenky se uklidní, otevře se vám úplně jiný svět. Svět, který je plný lásky a pochopení. Trávit čas osamotě je v takovém případě úžasnou zkušeností. Myšlenky vás už neotravují. Můžete si v klidu vychutnat přítomný moment se vším všudy. Tohle je chvíle, kdy se začne otevírat svět magie. Vaše vnímání se začne měnit. Dokážete se na vaši situaci podívat z nadhledu. Gratuluji, už se nemusíte ničeho bát, jste pod vyšším vedením.
Poznatek z cest číslo 5. zní: Jednou z nejdůležitějších věcí, které se zde máme naučit je vážit si sám sebe. Uzdravte se, dejte si čas. Poznejte, co ve vás je a mějte se rádi.
Komentáře
Okomentovat