9.7.2018

Včera proběhlo poslední focení v Madridu. Fotilo se v backstagi, kde probíhá Fashion Week. Přála jsem si ho jít. Trochu mě zamrzelo zjištění, že ho nejdu. Píšu trochu, protože na druhou stranu jsem ráda, že mám čas pro sebe a nemusím každé ráno brzo vstávat a jezdit přes celý Madrid.
Každopádně, když jsem včera byla v backstagi, kde se modelky připravovaly na přehlídky, přála jsem si, abych mohla jít s němi.

Sama tomu moc nerozumím. Modeling je pro mě jedna velká neznámá. Když moje babička říkala, že jednou budu modelka, asi těžko bych si dokázala představit, že jí jednou opravdu budu. Modeling ke mě tak nějak patří už od 14ti let. Začala jsem s tím úplnou náhodou. Moje kamarádka mě přemluvila, ať s ní jdu na casting kde hledají modelky. Bylo to v našem okrese. Šla jsem jako doprovod, ale na castingu jsem se nakonec taky prošla. No, a vybrali si mě. Zkušenosti s pár přehlídkami, plus základní umělecká škola, kterou jsem od mých šesti let navštěvovala zapříčinili, že jsem si jako střední školu vybrala uměleckou, obor návrhář.

Na střední jsem v přehlídkách pokračovala. Předváděla jsem pro studenty z naší školy. Bavilo mě to. V té době už jsem sjížděla videa ze světových přehlídek. Obdivovala jsem Johna Galliana a milovala jsem přehlídky od Versace, nejvíce jaro/léto 2008, kterou jsem viděla snad milionkrát. V té době jsem už určitě toužila po tom být jednou ze super modelek. Moji první profi přehlídku jsem viděla v Brně na Styl a Kabo, kde jsme byli se školou. Dodnes si pamatuju, jak to na mě zapůsobilo. Krásná hudba a nádherné modelky v elegantních modelech se nesly po dlouhém mole. Měla jsem z toho husí kůži. Na konci přehlídky vyběhla elegantní, usměvavá dáma. Byla to paní Beata Rajská a já si v tu chvíli řekla, že se budu snažit, abych pro ni jednou mohla jít.
Pro paní Beatu jsem měla tu čest jít asi čtyřikrát. Líbí se mi její práce a její osobnost.

Na střední škole jsem si také začala domlouvat malá focení. Škola mi ochotně půjčovala modely ze školy. Focení mě bavilo ještě víc než přehlídky.
Chůzi jsem jezdila cvičit každý týden do Olomouce k jednomu agentovi, který mě posílal i na menší přehlídky. Nebyla jsem ale jeho favorit, takže jsme spolu nikdy neuzavřeli smlouvu. Větší zájem o mě projevil až tehdy, když do Olomouce přijel Francouz, který hledal nové tváře. Líbila jsem se mu a nabídl mi skvělou nabídku. Podmínkou bylo, že mám zhubnout a naučit se anglicky. Měla jsem na to pár měsíců.

V roce 2008 jsem se zúčastnila Miss olomouckého kraje... Skončila jsem jako 1.vicemiss. Byla to sranda a vlastně dodnes nevím, co jsem tam dělala.
V tomto roce si mě všimla i má první mateřská agentura z Prahy, která mě objevila na stránkách jedné olomoucké agentury.
Osobní setkání na mě zapůsobilo a do týdne jsem podepsala smlouvu. Na Francouze jsem přitom zapomněla.
Pak už to šlo samo. První profi fototest nafotil úžasný Maros Findra. Jsem moc ráda, že jsem si vybrala právě jeho. Bylo to mé úplně první focení s týmem a Maros mi dal ty nejlepší rady jak pozovat, na co si dávat pozor a jak pracovat s výrazem. Fotky co tenkrát vznikly se používají dodnes.

Modeling...

Nechala jsem ho tolikrát ale vždycky si mě zavolá zpátky. I přesto, že ho miluju, jsou tady věci, které mě odrazují. A bohužel jich je dost. První pauzu jsem si dala po pobytu v Číně, další dlouhá pauza byla po New Yorku a další bude teď- nebo ne? Říkám to už rok a stále v něm pokračuju.
Před třema rokama jsem se rozhodla k modelingu (k cestování) vrátit. Situace byla taková, že mi ani nic jiného nezbývalo. V ČR jsem měla zákaz fotit a v kanceláři, kde jsem v té době pracovala, jsem už nemohla déle vydržet.

Měla jsem jasnou vidinu, že se mám vrátit do Milána. Doufala jsem, věřila jsem tomu, že by se mohlo zadařit a mohla bych nějak ovlivnit dění ve světě. V té době jsem se akorát dozvídala o tom, jak moc ovlivňujeme život  na planetě. Chtěla jsem rodinu, ale dokázala jsem si představit moji dceru, jak se mě ptá, jestli jsem nevěděla, že nebudou mít pitnou vodu. Přišlo mi správné vrátit se do světa a zkusit něco změnit. S přítelem jsme se domluvili, že tomu dáme dva roky.

Návrat do Milána ale skončil fiaskem. Modeling se za těch deset let změnil. Pro klienty jsem byla moc vysoká a "too fashion". Volný čas jsem trávila v parku nebo s moji dobrou kamarádkou, kterou znám od mého prvního Milána, a která se mnou byla i v New Yorku. Brittany mě znovu přivedla ke kamenům. Měla jich plný byt. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem jako malá měla můj kožený pytlíček plný barevných kamínků. Chodila jsem si je kupovat místo svačiny. Držela jsem je v dlani při zkouškách z přírodopisu nebo v jiných stresových situacích. S přibývajícím věkem jsem pytlíček vyměnila za krabičku cigaret.

Z Milána jsem odletěla s prázdnou. Peníze, co jsem si půjčila od rodičů padly za ubytování a za stravu. Za celý měsíc jsem dostala pouze dvě práce, za které se splatily letenky a výdaje v agentuře. Bylo mi mizerně. Nevěděla jsem co bude dál.
Jedinou útěchou mi byl můj milující přítel, který mi chyběl a za kterým jsem se těšila. Jenomže návrat byl zvláštní. Něco bylo jinak. Po pár dnech jsem zjistila důvod. Ze vztahu jsem odešla.

Bez peněz, bez bydlení, se zlomeným srdcem. Chtěla jsem "zachránit svět", ale bylo na čase zachránit sebe. V té době mi nejvíce pomohli přátelé. Jeden mi nabídl ubytování, druhý práci v galerii. Našla jsem si novou mateřskou agenturu. Řekla jsem, že můžu co nejdříve vycestovat. Po pár dnech jsem letěla do Lisabonu. Pobyt v Portugalsku mi pomohl se na vše podívat s nadhledem. Na bytě jsem bydlela s fajn holkama. Všechny jsme měly kamínky a všechny nás spojovaly další věci, které si ale zatím nedovolím rozebírat.

V tomto období se toho stalo spoustu. Některé cesty se nenávratně uzavřely, ale objevily se nové. Tím, že jsem čas začala trávit o samotě jsem o sobě začala zjišťovat spoustu věcí. Miláno, Paříž, New York, nebo Londýn byly pro mě už nedostupné markety. V ČR jsem nedokázala dlouho vydržet. Začala jsem se dívat po marketech, které by mi přinesly poznání o tom, kdo jsem a proč jsem tady.
Každá cesta, co jsem za ty tři roky podnikla, mi přinesla neskutečně mnoho poznání. Potkala jsem spoustu zajímavých lidí a zažila neuvěřitelné chvíle, které mě naplňují nepopsatelným pocitem štěstí a vděčnosti.

Včera, když jsem se dívala na modelky, jak se připravují na molo, přišlo mi to opravdu líto. Zapřemýšlela jsem nad minulostí. Nad tím, že můj plán nevyšel. Ale cítím, že vše, co se stalo je v pořádku, a že jsem přesně tam, kde mám být.
Modeling miluju, je to pro mě určitá forma umění a sebevyjádření.
Věřím tomu, že ho budu dělat ještě za deset let. Baví mě, když pracuji se skvělým týmem, který do toho dává srdce, je to úžasný pocit s takovými lidmi pracovat.
Pokud jsou mé vize pravdivé, stane se to i bez toho, aniž bych se musela tolik snažit.

Při mých meditacích dostávám informace, že pokud chci něco ovlivnit ve světě, potřebuji pracovat především sama na sobě. Nemusím nikde jezdit, nemusím se tak moc snažit a už vůbec se nemusím trápit.  Čím víc na sobě pracuji, tím víc zjišťuji, jak je vše propojeno. Pokud chci pomoct planetě, stačí, když se nebudu nadále podílet na jejím ničení. Když se spojím s lidmi, kteří mají podobnou myšlenku, a když si vzájemně začneme pomáhat.

Poznatek z cest číslo 7. zní: Někdy je velké štěstí, když nedostaneme to, co chceme. Je velmi pravděpodobné, že nakonec dostaneme mnohem víc.