15.9.2019
To už jsou dva měsíce, co jsem zpátky v Česku? Nechápu, jak ten čas letí. A nechápu, co všechno se za tu dobu událo. První měsíc byl pro mě psychicky celkem náročný. Chvilku trvalo, než jsem se opět aklimatizovala. Zdravý způsob života a motivace tvořit ze mě vyprchala už v prvních dnech pobytu v ČR. Nevím čím to je, ale mám pocit, jako by byl vzduch nasátý agresí, strachem a dalšími negativními energiemi, ze kterých mi vůbec není dobře. Celý měsíc jsem se nemohla vyhrabat z mých beználad. Znovu jsem začala pít pivo a jíst jídlo, které už dále jíst nechci. Připadala jsem si přesně jak ti lidi z metra, o kterých jsem psala v Madridu. Nebýt přátel a hudby, tak nevím, co by se mnou bylo. Z téhle depresivní nálady mě vytáhlo až jedno ráno, kdy jsem se rozhodla, že se vrátím zpátky do Mexika, kde mám zařízené pracovní vízum, které platí až do konce roku.
Vědomí, že brzy opět poletím za pyramidami, veselými lidmi a chutným ovocem, moji náladu mění o 100%. Opět dávám pozor na to co jím, opět běhám a raduji se ze života. Jenomže vesmír tomu chce jinak. V emailu, kde na mě čeká letenka k potvrzení, je ještě jeden email. Je od doktora. Výsledky z posledního vyšetření nejsou moc dobré. Navrhuje se další vyšetření a malý zákrok. Už teď mi je jasné, že se Mexiko nekoná. Do googlu ťukám můj problém a co znamená v psychosomatice. Všechny příčiny nemoci se shodují s mým životem.
OK.... Začnu přecházet po místnosti sem a tam. V hlavě se mi v jednom kuse opakuje "běž meditovat, běž meditovat."
No jo, jenže kam? Je 6 večer a jsem v Praze. Na meditaci potřebuji klid a přírodu. Vzhledem k tomu, že hlas mi nedá pokoj, začnu balit věci a vyrážím do Modřanské rokle.
V rokli jsem nikdy předtím nebyla. Chci být pokud možno co nejdále od lidí, takže hned na začátku scházím ze stezky a jdu do "lesa".
Pohled na pokácené stromy je žalostný. Z jedné strany stezka, z druhé paneláky. Chvíli trvá, než najdu místo, které není sice nejideálnější, ale uznávám, že lepší pravděpodobně nenajdu. Sundám boty, nachystám si notes a usedám do tureckého sedu.
Po pár minutách kdy se snažím nemyslet, začínám vnímat malé světlo uprostřed čela, které se postupně zvětšuje. Prostupuje celým mým tělem až do země. Vše, kolem mě mizí. Jsem jen já a má bublinka světla, která mě obklopuje. Užívám si pocit absolutního spojení se vším.
Před očima vidím moji situaci. Je mi ukázáno všechno, co se právě tvoří. Vidím lidi, co mám ráda. Spousta situací se mi v obrazech vysvětluje. Dochází na můj zdravotní stav. Hlas mě uklidňuje, že k zákroku nemusí dojít, když na sobě začnu pracovat. Spousta věcí začíná dávat smysl. Je mi také ukázáno, co by se stalo, kdybych se rozhodla letět do Mexika. Převládá silný pocit, že bych se z něj nemusela vrátit. Mám na výběr. Chci zůstat? Nebo jít?
Přichází řada na zápisník. V hlavě se honí plno myšlenek, které se snažím zformulovat do jednoduchých vět. Ruka nestíhá zapisovat. Opakují se věci, které jsem zapisovala už dříve, ale stále nejsem schopna uvěřit, že by mohly být skutečně opravdové. Mimo tyhle staré informace, přijímám i nové.
Na konci pročítám vše, co jsem zapsala. Šest stránek plné věcí, které momentálně dávají smysl. Jestli je to pravda, ukáže jen čas. Poděkuji a začnu se balit. Dávám si na čas. Přemýšlím nad vším, co mi bylo odkryto. Mám trochu výčitky svědomí. Čeká mě spoustu práce nejen na sobě, ale především na tom, před čím jsem celou dobu utíkala. Budu muset zařídit spoustu věcí k tomu, abych tady mohla zůstat. Ale něco je jinak. Těžký pocit z hrudi zmizel a já se začínám těšit na to, co přijde.
Druhý den ráno se pouštím do zařizování všeho potřebného. K mému velkému překvapení jde vše jak po másle. Do hodiny nalézám ubytování na mé oblíbené Letné. Jdu bydlet místo slečny, která letí do Chile. Osobní setkání s ní je velmi příjemné a já už se těším na její návrat.
S rozhodnutím zůstat v ČR přichází i práce. Jdu dvě přehlídky na fashion weeku pro mé oblíbené návrhářky a potvrzují se mi i další práce. Paráda.
Další skvělou zprávou mě ten stejný týden potěší Chile, když mi konečně po 8 měsících posílají mé peníze. Ještě ten stejný týden kupuju digitální foťák. Začínám opět věřit tomu, že jsem na správné cestě. Pociťuji harmonii, kterou jsem dlouho necítila a znovu důvěřuji všemu, co jsem za ty tři roky objevila.
Je tomu dva měsíce, co jsem v ČR. A i když byl první měsíc zvláštní, druhý měsíc mě baví. Je přede mnou spousta práce, kterou tady budu muset zvládnout. Vím, že to nebude jednoduché, ale jsem vděčná za všechny lidi, co mi v tomto složitém období pomáhají. Nevím, co se bude dít dál ale věřím jen v to nejlepší.
Poznatek číslo 8. zní: Zastavme se v čase, který je hektický a chaotický. Jen v klidu a tichu najdeme vše potřebné k našemu štěstí. Naslouchejme a nechme se vést.
To už jsou dva měsíce, co jsem zpátky v Česku? Nechápu, jak ten čas letí. A nechápu, co všechno se za tu dobu událo. První měsíc byl pro mě psychicky celkem náročný. Chvilku trvalo, než jsem se opět aklimatizovala. Zdravý způsob života a motivace tvořit ze mě vyprchala už v prvních dnech pobytu v ČR. Nevím čím to je, ale mám pocit, jako by byl vzduch nasátý agresí, strachem a dalšími negativními energiemi, ze kterých mi vůbec není dobře. Celý měsíc jsem se nemohla vyhrabat z mých beználad. Znovu jsem začala pít pivo a jíst jídlo, které už dále jíst nechci. Připadala jsem si přesně jak ti lidi z metra, o kterých jsem psala v Madridu. Nebýt přátel a hudby, tak nevím, co by se mnou bylo. Z téhle depresivní nálady mě vytáhlo až jedno ráno, kdy jsem se rozhodla, že se vrátím zpátky do Mexika, kde mám zařízené pracovní vízum, které platí až do konce roku.
Vědomí, že brzy opět poletím za pyramidami, veselými lidmi a chutným ovocem, moji náladu mění o 100%. Opět dávám pozor na to co jím, opět běhám a raduji se ze života. Jenomže vesmír tomu chce jinak. V emailu, kde na mě čeká letenka k potvrzení, je ještě jeden email. Je od doktora. Výsledky z posledního vyšetření nejsou moc dobré. Navrhuje se další vyšetření a malý zákrok. Už teď mi je jasné, že se Mexiko nekoná. Do googlu ťukám můj problém a co znamená v psychosomatice. Všechny příčiny nemoci se shodují s mým životem.
OK.... Začnu přecházet po místnosti sem a tam. V hlavě se mi v jednom kuse opakuje "běž meditovat, běž meditovat."
No jo, jenže kam? Je 6 večer a jsem v Praze. Na meditaci potřebuji klid a přírodu. Vzhledem k tomu, že hlas mi nedá pokoj, začnu balit věci a vyrážím do Modřanské rokle.
V rokli jsem nikdy předtím nebyla. Chci být pokud možno co nejdále od lidí, takže hned na začátku scházím ze stezky a jdu do "lesa".
Pohled na pokácené stromy je žalostný. Z jedné strany stezka, z druhé paneláky. Chvíli trvá, než najdu místo, které není sice nejideálnější, ale uznávám, že lepší pravděpodobně nenajdu. Sundám boty, nachystám si notes a usedám do tureckého sedu.
Po pár minutách kdy se snažím nemyslet, začínám vnímat malé světlo uprostřed čela, které se postupně zvětšuje. Prostupuje celým mým tělem až do země. Vše, kolem mě mizí. Jsem jen já a má bublinka světla, která mě obklopuje. Užívám si pocit absolutního spojení se vším.
Před očima vidím moji situaci. Je mi ukázáno všechno, co se právě tvoří. Vidím lidi, co mám ráda. Spousta situací se mi v obrazech vysvětluje. Dochází na můj zdravotní stav. Hlas mě uklidňuje, že k zákroku nemusí dojít, když na sobě začnu pracovat. Spousta věcí začíná dávat smysl. Je mi také ukázáno, co by se stalo, kdybych se rozhodla letět do Mexika. Převládá silný pocit, že bych se z něj nemusela vrátit. Mám na výběr. Chci zůstat? Nebo jít?
Přichází řada na zápisník. V hlavě se honí plno myšlenek, které se snažím zformulovat do jednoduchých vět. Ruka nestíhá zapisovat. Opakují se věci, které jsem zapisovala už dříve, ale stále nejsem schopna uvěřit, že by mohly být skutečně opravdové. Mimo tyhle staré informace, přijímám i nové.
Na konci pročítám vše, co jsem zapsala. Šest stránek plné věcí, které momentálně dávají smysl. Jestli je to pravda, ukáže jen čas. Poděkuji a začnu se balit. Dávám si na čas. Přemýšlím nad vším, co mi bylo odkryto. Mám trochu výčitky svědomí. Čeká mě spoustu práce nejen na sobě, ale především na tom, před čím jsem celou dobu utíkala. Budu muset zařídit spoustu věcí k tomu, abych tady mohla zůstat. Ale něco je jinak. Těžký pocit z hrudi zmizel a já se začínám těšit na to, co přijde.
Druhý den ráno se pouštím do zařizování všeho potřebného. K mému velkému překvapení jde vše jak po másle. Do hodiny nalézám ubytování na mé oblíbené Letné. Jdu bydlet místo slečny, která letí do Chile. Osobní setkání s ní je velmi příjemné a já už se těším na její návrat.
S rozhodnutím zůstat v ČR přichází i práce. Jdu dvě přehlídky na fashion weeku pro mé oblíbené návrhářky a potvrzují se mi i další práce. Paráda.
Další skvělou zprávou mě ten stejný týden potěší Chile, když mi konečně po 8 měsících posílají mé peníze. Ještě ten stejný týden kupuju digitální foťák. Začínám opět věřit tomu, že jsem na správné cestě. Pociťuji harmonii, kterou jsem dlouho necítila a znovu důvěřuji všemu, co jsem za ty tři roky objevila.
Je tomu dva měsíce, co jsem v ČR. A i když byl první měsíc zvláštní, druhý měsíc mě baví. Je přede mnou spousta práce, kterou tady budu muset zvládnout. Vím, že to nebude jednoduché, ale jsem vděčná za všechny lidi, co mi v tomto složitém období pomáhají. Nevím, co se bude dít dál ale věřím jen v to nejlepší.
Poznatek číslo 8. zní: Zastavme se v čase, který je hektický a chaotický. Jen v klidu a tichu najdeme vše potřebné k našemu štěstí. Naslouchejme a nechme se vést.
Komentáře
Okomentovat