19.9.2019
Kdo jsem, a proč jsem tady? Položili jste si někdy tuhle otázku? Jestli ne, tak možná tento článek nebude úplně pro vás a bude lepší, když přestanete číst.
Já si tuhle otázku pokládám dost často. Už jako malou mě zajímalo, kde jsem se tady vlastně vzala a co tady mám dělat. Tenkrát jsem na nic nepřišla. Pamatuji si, jak jsem hledala děti, co by byli stejní jako já. Co to znamenalo, už ale nevím. Jen vím, že jsem nikoho nenašla a já věděla, že jednou budu muset vyrazit do světa.
Otázku jsem si několikrát položila, i když jsem cestovala. Nechápala jsem, co dělám ve světě, který je plný lží, podvodů a krutostí. Věřila jsem, že musí být něco víc. Snažila jsem se zapadnout, přijmout to, kde jsem a jak se tady žije. To ale zapříčinilo jen ztrátu sama sebe a úpadek do života, který pro mě nebyl vůbec dobrý.
Znovu jsem si tuhle otázku začala pokládat v roce 2016. Byl to ten rok, kdy se mi vše začalo hroutit. Procházela jsem situacemi, ze kterých jsem si nedokázala představit, že bych se někdy dostala. V té době jsem v sobě začala objevovat někoho, koho jsem neznala. Dívala jsem se do zrcadla a nepoznávala jsem se. Něco se mnou začalo komunikovat. Bylo to moudré a plné naděje. V zápisnících se opakovalo stále dokola, že potřebuji zjistit, kdo jsem.
Jednoho dne za mnou přišel můj tehdejší přítel a začal mluvit o Ayahuasce.
"To si dáš, pozvracíš se a posereš, ale pak pochopíš celý vesmír a víš kdo jsi."
Moje srdce se rozbušilo. "To chci."
Stalo se ještě pár věcí, které se museli stát a o rok později, tenkrát už i bez přítele, jsem vyrazila do Chile. Letěla jsem tam na tři měsíce za prací, ale doufala jsem, že najdu lidi, kteří mi pomůžou najít to, co hledám. A protože vesmír funguje tak, že když něco opravdu chcete, dá vám to, netrvalo dlouho a potkala jsem lidi, kteří se o svůj lektvar, před mým odletem, podělili.
Byl to rituál se Santo Daime, což jsem samozřejmě netušila, co znamená. Zjištění, že se bude celou noc zpívat a hrát na hudební nástroje mě zklamalo. Těšila jsem se na setkání s bytostmi z jiných dimenzí, o kterých jsem slyšela z různých vyprávění, a hlavně jsem přece chtěla zjistit kdo jsem. Mé ego v průběhu první hodiny vše komentovalo. "Tak kdy už to najede? Proč sedíme? Proč zpíváme? Proč si nemůžu lehnout? Bude se vůbec něco dít?"
Co se stalo? Ležím na zemi. Všichni zúčastnění rituálu jsou kolem mě. Ale já s němi nechci být. Chci zpátky. Kam? Kde vlastně jsem? Jsem v prázdnu. A kolem mě jsou obrovské bytosti světla. Dotýkají se mě a dávají mi spoustu energie. Jde z nich láska. Spousta lásky. Je mi s němi dobře. Znám je. Už jsem se s němi v tomto životě jednou setkala. Tenkrát mě držely ve svých dlaních a utěšovaly mě, že je vše v pořádku. Tento zážitek byl tak rok 2012 a stalo se mi to doma v posteli před tím, než jsem usnula. A teď jsou tady znovu. Jsou asi tři. Nemají obličeje, nemají žádné rysy těla. Jsou jako nějaké vibrující kužely světla, které důvěrně znám. Ale lidé z kolečka mě tahají zpátky do našeho světa. Dělají to s citem a v tichosti. Nikdo mě nefackuje, ani na mě nekřičí. Kéž by všichni lidi věděli, jak probouzet člověka, který omdlí. Nejsympatičtější a zároveň nejmladší slečna z kruhu se na mě lítostně dívá a šahá si na čelo. Rukou si šáhnu na hlavu. Na čele mám obří bouli. Možná ještě větší, než moje sestřenka, která v mládí spadla z betonu. Vzpomínám si na strýce, který ji tenkrát zatlačoval bouli lžící a říkal ji, jak je to důležité, protože by ji boule mohla zůstat do konce života. Myslím, že ji tam stále má.
Kroužek mi v tichosti připraví ležení u zdi. Snažím se postavit, ale hlava se mi stále motá. Po čtyřech se přemístím na mé lože. Lehnu si a rukou si vší silou zatlačuji bouli. Kroužek začíná opět zpívat a já se snažím uvědomit, co se vlastně stalo. Spadla jsem ze židle. Nebyl tam žádný náznak toho, že bych měla omdlít. Bylo to velmi nečekané a vím, že to bylo hned poté, co jsem začala pochybovat o tom, že se vůbec něco stane.
Bytosti. Ach ty bytosti. Co jsou zač? Bylo to tak opravdové. Co to bylo? Zavírám oči a usínám. Párkrát jsem probuzena kolečkem. Ukazují mi, abych se k nim přidala. Ale pokaždé, když se pokusím vstát, začne se mi motat hlava a podlamovat kolena. Cítím se trapně. Zkazila jsem rituál. Ale jinak to nejde. Jsem unavená. Nechte mě spát.
Když se znovu probouzím, zjišťuji, že je venku už světlo. Šaman mi ukazuje mé místo v kolečku a říká mi, že je čas ukončit rituál. No tak jo... Stále mi není dobře, ale přemůžu se a ke kolečku se přidávám. Šaman děkuje všem zúčastněným. Také děkuje Slunci, měsíci, všem světovým stranám a dalším věcem, kterým kvůli mé špatné španělštině nerozumím. Přichází čas na posvěcené ovoce, na které se opravdu moc těším. Vstávám, abych si došla pro kousek manga. K mému velkému překvapení zjišťuji, že se mi hlava přestala točit. Opět si připadám trapně. Nejdříve omdlím, pak celý rituál prospím a hned jak rituál skončí, jsem schopná opět chodit. Nechápu to. Omlouvám se šamanovi.
Ten ale klidným hlasem začne odpovídat, že je vše v pořádku. Že to byl velmi silný rituál se silnou energií. Že bylo přítomno mnoho bytostí, a že jsem dlouho byla odpojena, tak si mě vzali k sobě. OK...
Zakousnu se do manga a jdu se nadýchat čerstvého vzduchu. Cestou ven kouknu do zrcadla. Tak tahle boule rozhodně nezmizí...
Ještě týden po tomto zážitku se mi vrací různé vize. Přijde mi, jako bych se do hlavy měla bouchnout. Začínám si vzpomínat na věci, které jsem zapomněla. Vzpomínám si na dětství, ale tahá mě to i do doby Gotiky a ještě dál.
Uff, no, to jsem nečekala. Celý tento zážitek popisuji mému kamarádovi Robinovi, který je ze všeho nadšený a nabízí mi, jestli rituál nechci dokončit s DMT, že prý má doma.
"Néééé, děkuji." Odmítám , i když nevím, o co jde. Robin mi ve zkratce vysvětluje, že DMT je to samé, co Ayahuasca, jen s tím rozdílem, že stav trvá přibližně 15 minut. Jeho jiskřičky v očích by mě ještě před týdnem přiměly "medicínu duše" vzít. Ale po zážitku s Ájou si tohle poznání nechávám ujít. Myslím, že s hledáním sebe sama si na chvilku dávám pokoj.
Poznatek z cest číslo 9. zní: Rozhodnutí najít sám sebe nás může hodit na nekončící objevování různých realit a dimenzí. Jsme připraveni jít dál za hranice mysli?
Kdo jsem, a proč jsem tady? Položili jste si někdy tuhle otázku? Jestli ne, tak možná tento článek nebude úplně pro vás a bude lepší, když přestanete číst.
Já si tuhle otázku pokládám dost často. Už jako malou mě zajímalo, kde jsem se tady vlastně vzala a co tady mám dělat. Tenkrát jsem na nic nepřišla. Pamatuji si, jak jsem hledala děti, co by byli stejní jako já. Co to znamenalo, už ale nevím. Jen vím, že jsem nikoho nenašla a já věděla, že jednou budu muset vyrazit do světa.
Otázku jsem si několikrát položila, i když jsem cestovala. Nechápala jsem, co dělám ve světě, který je plný lží, podvodů a krutostí. Věřila jsem, že musí být něco víc. Snažila jsem se zapadnout, přijmout to, kde jsem a jak se tady žije. To ale zapříčinilo jen ztrátu sama sebe a úpadek do života, který pro mě nebyl vůbec dobrý.
Znovu jsem si tuhle otázku začala pokládat v roce 2016. Byl to ten rok, kdy se mi vše začalo hroutit. Procházela jsem situacemi, ze kterých jsem si nedokázala představit, že bych se někdy dostala. V té době jsem v sobě začala objevovat někoho, koho jsem neznala. Dívala jsem se do zrcadla a nepoznávala jsem se. Něco se mnou začalo komunikovat. Bylo to moudré a plné naděje. V zápisnících se opakovalo stále dokola, že potřebuji zjistit, kdo jsem.
Jednoho dne za mnou přišel můj tehdejší přítel a začal mluvit o Ayahuasce.
"To si dáš, pozvracíš se a posereš, ale pak pochopíš celý vesmír a víš kdo jsi."
Moje srdce se rozbušilo. "To chci."
Stalo se ještě pár věcí, které se museli stát a o rok později, tenkrát už i bez přítele, jsem vyrazila do Chile. Letěla jsem tam na tři měsíce za prací, ale doufala jsem, že najdu lidi, kteří mi pomůžou najít to, co hledám. A protože vesmír funguje tak, že když něco opravdu chcete, dá vám to, netrvalo dlouho a potkala jsem lidi, kteří se o svůj lektvar, před mým odletem, podělili.
Byl to rituál se Santo Daime, což jsem samozřejmě netušila, co znamená. Zjištění, že se bude celou noc zpívat a hrát na hudební nástroje mě zklamalo. Těšila jsem se na setkání s bytostmi z jiných dimenzí, o kterých jsem slyšela z různých vyprávění, a hlavně jsem přece chtěla zjistit kdo jsem. Mé ego v průběhu první hodiny vše komentovalo. "Tak kdy už to najede? Proč sedíme? Proč zpíváme? Proč si nemůžu lehnout? Bude se vůbec něco dít?"
Co se stalo? Ležím na zemi. Všichni zúčastnění rituálu jsou kolem mě. Ale já s němi nechci být. Chci zpátky. Kam? Kde vlastně jsem? Jsem v prázdnu. A kolem mě jsou obrovské bytosti světla. Dotýkají se mě a dávají mi spoustu energie. Jde z nich láska. Spousta lásky. Je mi s němi dobře. Znám je. Už jsem se s němi v tomto životě jednou setkala. Tenkrát mě držely ve svých dlaních a utěšovaly mě, že je vše v pořádku. Tento zážitek byl tak rok 2012 a stalo se mi to doma v posteli před tím, než jsem usnula. A teď jsou tady znovu. Jsou asi tři. Nemají obličeje, nemají žádné rysy těla. Jsou jako nějaké vibrující kužely světla, které důvěrně znám. Ale lidé z kolečka mě tahají zpátky do našeho světa. Dělají to s citem a v tichosti. Nikdo mě nefackuje, ani na mě nekřičí. Kéž by všichni lidi věděli, jak probouzet člověka, který omdlí. Nejsympatičtější a zároveň nejmladší slečna z kruhu se na mě lítostně dívá a šahá si na čelo. Rukou si šáhnu na hlavu. Na čele mám obří bouli. Možná ještě větší, než moje sestřenka, která v mládí spadla z betonu. Vzpomínám si na strýce, který ji tenkrát zatlačoval bouli lžící a říkal ji, jak je to důležité, protože by ji boule mohla zůstat do konce života. Myslím, že ji tam stále má.
Kroužek mi v tichosti připraví ležení u zdi. Snažím se postavit, ale hlava se mi stále motá. Po čtyřech se přemístím na mé lože. Lehnu si a rukou si vší silou zatlačuji bouli. Kroužek začíná opět zpívat a já se snažím uvědomit, co se vlastně stalo. Spadla jsem ze židle. Nebyl tam žádný náznak toho, že bych měla omdlít. Bylo to velmi nečekané a vím, že to bylo hned poté, co jsem začala pochybovat o tom, že se vůbec něco stane.
Bytosti. Ach ty bytosti. Co jsou zač? Bylo to tak opravdové. Co to bylo? Zavírám oči a usínám. Párkrát jsem probuzena kolečkem. Ukazují mi, abych se k nim přidala. Ale pokaždé, když se pokusím vstát, začne se mi motat hlava a podlamovat kolena. Cítím se trapně. Zkazila jsem rituál. Ale jinak to nejde. Jsem unavená. Nechte mě spát.
Když se znovu probouzím, zjišťuji, že je venku už světlo. Šaman mi ukazuje mé místo v kolečku a říká mi, že je čas ukončit rituál. No tak jo... Stále mi není dobře, ale přemůžu se a ke kolečku se přidávám. Šaman děkuje všem zúčastněným. Také děkuje Slunci, měsíci, všem světovým stranám a dalším věcem, kterým kvůli mé špatné španělštině nerozumím. Přichází čas na posvěcené ovoce, na které se opravdu moc těším. Vstávám, abych si došla pro kousek manga. K mému velkému překvapení zjišťuji, že se mi hlava přestala točit. Opět si připadám trapně. Nejdříve omdlím, pak celý rituál prospím a hned jak rituál skončí, jsem schopná opět chodit. Nechápu to. Omlouvám se šamanovi.
Ten ale klidným hlasem začne odpovídat, že je vše v pořádku. Že to byl velmi silný rituál se silnou energií. Že bylo přítomno mnoho bytostí, a že jsem dlouho byla odpojena, tak si mě vzali k sobě. OK...
Zakousnu se do manga a jdu se nadýchat čerstvého vzduchu. Cestou ven kouknu do zrcadla. Tak tahle boule rozhodně nezmizí...
Ještě týden po tomto zážitku se mi vrací různé vize. Přijde mi, jako bych se do hlavy měla bouchnout. Začínám si vzpomínat na věci, které jsem zapomněla. Vzpomínám si na dětství, ale tahá mě to i do doby Gotiky a ještě dál.
Uff, no, to jsem nečekala. Celý tento zážitek popisuji mému kamarádovi Robinovi, který je ze všeho nadšený a nabízí mi, jestli rituál nechci dokončit s DMT, že prý má doma.
"Néééé, děkuji." Odmítám , i když nevím, o co jde. Robin mi ve zkratce vysvětluje, že DMT je to samé, co Ayahuasca, jen s tím rozdílem, že stav trvá přibližně 15 minut. Jeho jiskřičky v očích by mě ještě před týdnem přiměly "medicínu duše" vzít. Ale po zážitku s Ájou si tohle poznání nechávám ujít. Myslím, že s hledáním sebe sama si na chvilku dávám pokoj.
Poznatek z cest číslo 9. zní: Rozhodnutí najít sám sebe nás může hodit na nekončící objevování různých realit a dimenzí. Jsme připraveni jít dál za hranice mysli?
Komentáře
Okomentovat