28.1.2020
Nooo, tak novou energii v novém roce jsem si představovala trochu jinak. Těšila jsem se na pohodovou atmosféru lednových dnů. Místo toho jsem se nesmyslně užírala otázkama typu: Co budu dělat? Kde vezmu peníze na nájem a na sociální a zdravotní? Proč jsem v ČR nešťastná? Proč nemůžu najít lásku? Proč nemůžu malovat? Proč mi je tak zle?
Mohla bych pokračovat do nekonečna. Otázky, na které nemůžu najít odpovědi a i přesto nad nimi budu přemýšlet každý den a tím se den ode dne utápět ve větší depresi. Nedokážu jít mezi lidi. V momentě, kdy vyjdu ven, vadí mi všichni a všechno. Přitahuji lidi, kteří neustále mluví. Ani ne se mnou. Jen si prostě jdou ke mě sednout, vytáhnou mobil a někomu volají. Jsou to ti lidé, co mají nepříjemný hlas i smích. Trhá mi to uši. S touto mojí náladou se snažím být co nejvíce doma. Znám tyhle stavy a vím, že tak jak přišly, tak i odejdou. Ale tento lednový stav trvá dlouho. Začínám chodit běhat do posilovny. Tuhle energii musím někde nechat. Ale ani běhání nepomáhá. Ze všech volných pásů přitahuji ty lidi, co si spolu jdou do posilovny pokecat. Kam jinam, než na pásy vedle mě.
Doufám, že z toho mého neštěstí mě zachrání hudba a tanec. Ta mi pomůže vždy a všude. Ale pletu se. Jen co zalezu někam do klubu, mé oči těkají z jednoho na druhého. Hudbu prakticky nevnímám. Jen lidi a jejich energie. Zavírám oči a snažím se soustředit na hudbu. Připadám si jak prkno. Nedokážu se ani pohnout a v hlavě otázka, která se opakuje stále dokola. "Co tady dělám?"
Zkouším malovat, ale pokaždé, když vezmu štětec do ruky, cítím, jak cosi tmavého ve mě kazí obraz. Po pár pokusech, vzdávám i tuhle činnost. Zkouším kameny, ale necítím jejich energii. Ani karty nereagují. Svět magie je mi v těchto dnech úplně uzavřen. Po pár dnech už vím, že potřebuji pryč z Prahy.
Jeden večer se rozhodnu jet na Moravu k našim. Jedu tam jen na otočku, ale i tak se těším. Ve vlaku si sedám jak jinak, než ke skupině mladých lidí, kteří se celou cestu baví. Mám puštěnou relaxační hudbu, ale i tak skřípu zubama. V autobuse k sobě pro změnu přilákám obří paní, která jde cítit po zmoklém psovi. Má obrovské tašky, které mi cpe pod nohy a je tak velká, že se s ní dělím i o svoji půlku sedačky. Přimáčknu se víc k oknu, zesílím relaxační hudbu a snažím se kochat zasněženou krajinou olomouckého kraje.
V Rýmařově se setkávám s Lenkou. O 8 let mladší kamarádkou, se kterou se moc neznám, ale přijde mi, že ji znám déle, než se vlastně známe. Lenka září, zatímco já musím působit jako hromádka neštěstí. Ptá se mě co se děje. Popisuji ji katastrofu mého života. Snažíme se obě přijít na to, čím to může být. Říkám ji, že nepoznávám vůbec svoji energii. Jako by na mě někdo něco poslal. Lenka začíná mluvit o kurzu Shamballi, který právě dokončuje, a že to vypadá na nějakou přivtělenou bytost. Něco ve mě se hne. Začínám si vzpomínat na živé sny, kdy jsem v místnosti, ve které je hnusná, těžká energie. Ve snu si jsem vědoma, že je v místnosti duch. Chci po něm, aby odešel, ale místo toho cítím, jak se ke mě přibližuje až do mě nakonec vejde. Mám husí kůži po celém těle a mé tělo ztěžkne. Nedokážu se nadechnout. Husí kůži mám i v naší realitě. Přesto, že ležím v posteli, cítím chlad a jak mi stojí chlupy po celém těle. Mluvím k duchovi, aby ze mě odešel, ale zůstává.
Takových snů jsem v poslední době měla víc než dost. Pamatuji si na spánkovou paralýzu, která se mi stala asi před týdnem. Nespavost, nebo sny plné násilí mě doprovází prakticky od Vánoc. Čím víc o těchto věcech s Lenkou mluvím, tím víc cítím, že to je to, co mě trápí. Lenka mi slíbí, že zahájí čištění už ten večer, a že se následující den staví, aby mi vyčistila čakry. Děkuji životu za tyto přátelé. Loučím se s Lenkou a o dost klidnější jedu k nám do vesnice.
U našich je krásně. Užívám si pohodu domova, kde jsem vyrůstala. Procházka po vesnici a čerstvý vzduch mi udělá moc dobře. Lenka přijíždí přesně tak, jak slíbila. Čištění čaker probíhá celkem rychle. Může to být vsugerace, ale cítím se o dost líp.
Další den vyřídím papíry, co potřebuji pro zahraničí, navštívím babičku a jedu se zrelaxovat do sauny. V sauně si vyslechnu rozhovor páru, který se nemůže rozhodnout, jestli bude lepší nakoupit v Lidlu, nebo Kauflaundu. Po cestě domů, navštívím kamarádku, se kterou rozebereme nesmysl života a po kamarádce navštívím tetu, která mě zásobuje domácí marmeládou a sirupem.
Další den, jedu zpátky do blázinkova. Cestou se stavím ještě za sestrou, která má skoro roční úžasnou holčičku. V rychlosti probereme, co je nového v našich životech. Sestra mi popovídá, jaké to je být maminkou a já ji popovídám o tom, jaké to je být nezadanou. Užívám si chvilky s malou v náruči a těším se na to, až jednou takhle budu chovat moje vlastní. Návštěva mi udělá dobře. Cesta do Prahy je klidná. Naproti mě sedí paní, která si chce povídat. Ze slušnosti si s ní tlumeným hlasem povídám. Mluví moc hezky. Cítím, že mi návštěva Moravy pomohla. Doma usednu k obrazu, se kterým jsem víc jak měsíc nedokázala hnout. Ruka maluje sama. Maluju až do půlnoci. Z obrazu cítím krásnou energii už teď, ale bude na něm ještě hodně práce.
Konečně můžu spát, konečně se můžu nadechnout a konečně vidím opět smysl v mém životě. Nadhled mi vrací i tarotové karty, které se mnou opět komunikují. Ukazují mi věci, které jsem přehlížela. Musím se usmát nad kartami, které padají. Navrací mi pocit, že se vše děje tak, jak má a já směřuju tam, kde chci být.
Soustředím se na hezké věci. Dnes si jdu vyzvednout vytisknuté fotografie na moji první výstavu analogové fotografie z Mexika. Nevím, jak to bude vypadat, jsem z toho trochu nervozní, ale převládá pocit radosti. Radost z toho, že si pomalu plním můj další sen.
Nooo, tak novou energii v novém roce jsem si představovala trochu jinak. Těšila jsem se na pohodovou atmosféru lednových dnů. Místo toho jsem se nesmyslně užírala otázkama typu: Co budu dělat? Kde vezmu peníze na nájem a na sociální a zdravotní? Proč jsem v ČR nešťastná? Proč nemůžu najít lásku? Proč nemůžu malovat? Proč mi je tak zle?
Mohla bych pokračovat do nekonečna. Otázky, na které nemůžu najít odpovědi a i přesto nad nimi budu přemýšlet každý den a tím se den ode dne utápět ve větší depresi. Nedokážu jít mezi lidi. V momentě, kdy vyjdu ven, vadí mi všichni a všechno. Přitahuji lidi, kteří neustále mluví. Ani ne se mnou. Jen si prostě jdou ke mě sednout, vytáhnou mobil a někomu volají. Jsou to ti lidé, co mají nepříjemný hlas i smích. Trhá mi to uši. S touto mojí náladou se snažím být co nejvíce doma. Znám tyhle stavy a vím, že tak jak přišly, tak i odejdou. Ale tento lednový stav trvá dlouho. Začínám chodit běhat do posilovny. Tuhle energii musím někde nechat. Ale ani běhání nepomáhá. Ze všech volných pásů přitahuji ty lidi, co si spolu jdou do posilovny pokecat. Kam jinam, než na pásy vedle mě.
Doufám, že z toho mého neštěstí mě zachrání hudba a tanec. Ta mi pomůže vždy a všude. Ale pletu se. Jen co zalezu někam do klubu, mé oči těkají z jednoho na druhého. Hudbu prakticky nevnímám. Jen lidi a jejich energie. Zavírám oči a snažím se soustředit na hudbu. Připadám si jak prkno. Nedokážu se ani pohnout a v hlavě otázka, která se opakuje stále dokola. "Co tady dělám?"
Zkouším malovat, ale pokaždé, když vezmu štětec do ruky, cítím, jak cosi tmavého ve mě kazí obraz. Po pár pokusech, vzdávám i tuhle činnost. Zkouším kameny, ale necítím jejich energii. Ani karty nereagují. Svět magie je mi v těchto dnech úplně uzavřen. Po pár dnech už vím, že potřebuji pryč z Prahy.
Jeden večer se rozhodnu jet na Moravu k našim. Jedu tam jen na otočku, ale i tak se těším. Ve vlaku si sedám jak jinak, než ke skupině mladých lidí, kteří se celou cestu baví. Mám puštěnou relaxační hudbu, ale i tak skřípu zubama. V autobuse k sobě pro změnu přilákám obří paní, která jde cítit po zmoklém psovi. Má obrovské tašky, které mi cpe pod nohy a je tak velká, že se s ní dělím i o svoji půlku sedačky. Přimáčknu se víc k oknu, zesílím relaxační hudbu a snažím se kochat zasněženou krajinou olomouckého kraje.
V Rýmařově se setkávám s Lenkou. O 8 let mladší kamarádkou, se kterou se moc neznám, ale přijde mi, že ji znám déle, než se vlastně známe. Lenka září, zatímco já musím působit jako hromádka neštěstí. Ptá se mě co se děje. Popisuji ji katastrofu mého života. Snažíme se obě přijít na to, čím to může být. Říkám ji, že nepoznávám vůbec svoji energii. Jako by na mě někdo něco poslal. Lenka začíná mluvit o kurzu Shamballi, který právě dokončuje, a že to vypadá na nějakou přivtělenou bytost. Něco ve mě se hne. Začínám si vzpomínat na živé sny, kdy jsem v místnosti, ve které je hnusná, těžká energie. Ve snu si jsem vědoma, že je v místnosti duch. Chci po něm, aby odešel, ale místo toho cítím, jak se ke mě přibližuje až do mě nakonec vejde. Mám husí kůži po celém těle a mé tělo ztěžkne. Nedokážu se nadechnout. Husí kůži mám i v naší realitě. Přesto, že ležím v posteli, cítím chlad a jak mi stojí chlupy po celém těle. Mluvím k duchovi, aby ze mě odešel, ale zůstává.
Takových snů jsem v poslední době měla víc než dost. Pamatuji si na spánkovou paralýzu, která se mi stala asi před týdnem. Nespavost, nebo sny plné násilí mě doprovází prakticky od Vánoc. Čím víc o těchto věcech s Lenkou mluvím, tím víc cítím, že to je to, co mě trápí. Lenka mi slíbí, že zahájí čištění už ten večer, a že se následující den staví, aby mi vyčistila čakry. Děkuji životu za tyto přátelé. Loučím se s Lenkou a o dost klidnější jedu k nám do vesnice.
U našich je krásně. Užívám si pohodu domova, kde jsem vyrůstala. Procházka po vesnici a čerstvý vzduch mi udělá moc dobře. Lenka přijíždí přesně tak, jak slíbila. Čištění čaker probíhá celkem rychle. Může to být vsugerace, ale cítím se o dost líp.
Další den vyřídím papíry, co potřebuji pro zahraničí, navštívím babičku a jedu se zrelaxovat do sauny. V sauně si vyslechnu rozhovor páru, který se nemůže rozhodnout, jestli bude lepší nakoupit v Lidlu, nebo Kauflaundu. Po cestě domů, navštívím kamarádku, se kterou rozebereme nesmysl života a po kamarádce navštívím tetu, která mě zásobuje domácí marmeládou a sirupem.
Další den, jedu zpátky do blázinkova. Cestou se stavím ještě za sestrou, která má skoro roční úžasnou holčičku. V rychlosti probereme, co je nového v našich životech. Sestra mi popovídá, jaké to je být maminkou a já ji popovídám o tom, jaké to je být nezadanou. Užívám si chvilky s malou v náruči a těším se na to, až jednou takhle budu chovat moje vlastní. Návštěva mi udělá dobře. Cesta do Prahy je klidná. Naproti mě sedí paní, která si chce povídat. Ze slušnosti si s ní tlumeným hlasem povídám. Mluví moc hezky. Cítím, že mi návštěva Moravy pomohla. Doma usednu k obrazu, se kterým jsem víc jak měsíc nedokázala hnout. Ruka maluje sama. Maluju až do půlnoci. Z obrazu cítím krásnou energii už teď, ale bude na něm ještě hodně práce.
Konečně můžu spát, konečně se můžu nadechnout a konečně vidím opět smysl v mém životě. Nadhled mi vrací i tarotové karty, které se mnou opět komunikují. Ukazují mi věci, které jsem přehlížela. Musím se usmát nad kartami, které padají. Navrací mi pocit, že se vše děje tak, jak má a já směřuju tam, kde chci být.
Soustředím se na hezké věci. Dnes si jdu vyzvednout vytisknuté fotografie na moji první výstavu analogové fotografie z Mexika. Nevím, jak to bude vypadat, jsem z toho trochu nervozní, ale převládá pocit radosti. Radost z toho, že si pomalu plním můj další sen.
Komentáře
Okomentovat