26.2.2020
Tak a je to. Moje první výstava analogové fotografie z Mexika byla včera úspěšně zahájena. Večer proběhl nad mé očekávání. Věděla jsem, že mám výstavu uskutečnit už dlouho. Netušila jsem jak by to mohlo dopadnout. Dopadlo to tak, jak bych si nikdy nedokázala představit. Lehkost průběhu celého večera je nepopsatelná. Nevím, jestli jste někdy zažili ten pocit, když víte, že se vše děje tak, jak má, ale celá tahle výstava se už od záčátku organizování nesla v tomto duchu.
Nejdříve to vše vzniklo v hlavě. Když jsem se vrátila z Mexika, postupně jsem začala vyvolávat fotky, které jsem tam 6 měsíců cvakala na starý analogový foťák značky Minolta. Při pohledu na vyvolané fotky se mi vrací vpomínky na neuvěřitelně strávený čas v Mexiku. Stále nedokážu pochopit jak magický čas to pro mě byl. Mám potřebu se o tyhle zážitky dělit dál. Napadá mě, že bych mohla udělat výstavu. Jenomže jak? Za co? Kde? Jak to pojmout? Nechávám tomu čas. Ten postupně ukazuje možnosti. Dávám si termín. Jsem narozená začátkem ledna, takže začínám přemýšlet, že by to mohl být hezký dárek ke kulatinám. Navíc energie nového roku s nulou na konci je dobrá příležitost k tomu, abych v životě vykročila novým směrem.
Koncem listopadu začínám vše organizovat. Kontaktuji útulný bar kousek od IP. Pavlova, Waid. Tohle místo mám moc ráda. Chodí tam fajn lidi a je tam příjemná atmosféra. Lidé z baru jsou moc milí a dávají mi termíny k výběru. Oslovuje mě 25.2. Na starosti mám pouze tisk fotografií. Už v tuhle chvíli mi je jasné, že k vernisáži nesmí chybět dobrá hudba. Oslovuji kluky z Black Canvas. Všichni DJs z jejich party souhlasí. Mám radost. Vše jde jak po másle.
První malé komplikace nastávají při tisku. Zjišťuji, že všechny fotky, co mám v počítači, jsou v malém rozměru a já je budu muset nechat znovu zvětšit. Modlím se za to, abych měla všechny negativy s sebou. K mému velkému překvapení mám vše, co potřebuji. Jaká úleva. Při tom všem stěhování bych se nedivila, kdyby mi nějaký film chyběl. Další zádrhel nastává, když zjišťuji, že fotky z Mexika vyšly v jiné barevnosti než v ČR. Naštěstí lidé z Bé foto jsou bézva a vycházejí mi vstříc ve všem, co si vymyslím. Po týdnu dostavám můj první zamotaný balíček vytisknutých fotografií. Balíček přebírám, jako by se jednalo o mé dítě. Mám na krajíčku. Sen se stává skutečností. Hrdě si beru balíček domů. Doma mi ukápne slza, když poprvé vidím fotky ve fyzické podobě. Mám radost a na výstavu se těším.
I přesto, že mám na výstavu víc jak měsíc čas, den před ní zjišťuji, že jedna zásadní fotografie z Oaxacy chybí. Ale nepanikařím, fotek jsem vytiskla víc, takže vybírám ty, které se mi líbí nejvíc a jsem zároveň rozhodnuta, že některé fotky budu případně v průběhu výstavy zaměňovat.
V den D se domlouvám s Míšou z Waidu, která mi od rána pomáhá vše připravit. Její společnost mě zbavuje nervozity z toho, že by se snad něco nemuselo povést. Opět se nestačím divit, jak vše hezky kompozičně zapadá a fotky k sobě krásně sedí nejen barevností, ale taky obsahem. Ve vzduchu cítím zvláštní energii. Je mi jasné, že já jsem pouze zprostředkovatel nějakého vyššího plánu. Po čtyřech hodinách aranžování se jdu najíst do Srí lanské restaurace poblíž mého bytu. Poprvé začínám přemýšlet nad proslovem. Napíšu si hrubou osnovu k výkladu. Z této části jsem nejvíce nervozní. Jsem celkem stydlín a tohle je tak nějak poprvé, co mám mluvit na veřejnosti. Uklidňuje mě fakt, že publikum jsou moji přátelé, kteří mě určitě nejdou zkritizovat, ale podpořit. Po obědě na mě doléhá únava, nastavuji budík a usínám.
Po probuzení si připadám zvláštně. Nemám moc náladu. Přemýšlím nad tím, jak to všechno bude. Mám určité pochybnosti, ale teď už není cesty zpět. Na místě jsou první lidé. Jejich energie ovlivňuje moji energii. Začínám se usmívat a věřím, že to vše bude super. Zahajovací proslov mám naplánovaný v 18:00. Jsem rozhodnuta, že začnu na čas. Ten, kdo tam ještě nebude, tak o to přijde. Stejně je to část, na kterou se těším nejméně. Vesmír tomu chce jinak. Chybí nám jedna noha od Dj pultu. Proslov se posouvá o 30 minut. Během té doby přicházejí noví lidé a já výstavu zahajuji už v plné místnosti.
S prvními slovy cítím, jak se celá začínám třást. Slyším, že něco říkám, ale vůbec nevím, co říkám. Nadhodím něco o tom, jak jsem s fotografií začala, co mi Mexiko přineslo a to, proč výstavu pořádám. Ke zbylým bodům v osnově se nedostávám, protože se třesu takovým způsobem, že si řeknu, že to kdyžtak lidem řeknu osobně a pouze předávám slovo Djovi. Podle potlesku si říkám, že to asi zase tak hrozné nebylo. Večer může začít.
Jeden z hlavních důvodů, proč jsem výstavu chtěla udělat byl proto, že jsem si dlouhou dobu přála, aby se lidé co znám začali vzájemně poznávat a tím by se mohli vzájemně podělit o své myšlenky. Asi nemusím říkat, jak velkou radost jsem měla, když za mnou přátelé začali postupně chodit a nadšeně vyprávěli s kým vším se poznali a o čem si povídali. Příjemná energie se držela ve vzduchu a gradovala každou další minutou. Během dvou hodin se ztlumila světla, odsunuly stoly a kavárna se proměnila v příjemný undergroundový klubík.
Večírek rozpouštímě chvilku po půlnoci. Doma si lehnu a ještě jednou si rekapituluji celý večer. Pociťuji krásný pocit euforie, který prochází celým mým tělem. Tohle se vážně povedlo.
Co bych tímto článkem chtěla říct je to, že v této realitě je vše možné. Pokud máte nějaký sen, znamená to, že ho můžete dosáhnout. Stačí zavřít oči a jestliže si dokážete situaci představit, je to signál k tomu, že to může být jednou skutečné. Nebojte se jít si za svým snem. Ten pocit, když se sen stává skutečností je nepopsatelně krásný.
Také bych vás tímto ráda pozvala na tuto výstavu, která bude probíhat minimálně měsíc. Pokud by měl někdo zájem o komentovanou prohlídku, jsem plně k dispozici. Každá fotka má příběh a přemýšlím, že jej ještě k fotkám dopíšu. Snad se fotky budou líbit a snad vás tento příběh bude inspirovat k tomu, abyste se nebáli si taky plnit své sny. Vždyť o tom ten život přece je :))
Tak a je to. Moje první výstava analogové fotografie z Mexika byla včera úspěšně zahájena. Večer proběhl nad mé očekávání. Věděla jsem, že mám výstavu uskutečnit už dlouho. Netušila jsem jak by to mohlo dopadnout. Dopadlo to tak, jak bych si nikdy nedokázala představit. Lehkost průběhu celého večera je nepopsatelná. Nevím, jestli jste někdy zažili ten pocit, když víte, že se vše děje tak, jak má, ale celá tahle výstava se už od záčátku organizování nesla v tomto duchu.
Nejdříve to vše vzniklo v hlavě. Když jsem se vrátila z Mexika, postupně jsem začala vyvolávat fotky, které jsem tam 6 měsíců cvakala na starý analogový foťák značky Minolta. Při pohledu na vyvolané fotky se mi vrací vpomínky na neuvěřitelně strávený čas v Mexiku. Stále nedokážu pochopit jak magický čas to pro mě byl. Mám potřebu se o tyhle zážitky dělit dál. Napadá mě, že bych mohla udělat výstavu. Jenomže jak? Za co? Kde? Jak to pojmout? Nechávám tomu čas. Ten postupně ukazuje možnosti. Dávám si termín. Jsem narozená začátkem ledna, takže začínám přemýšlet, že by to mohl být hezký dárek ke kulatinám. Navíc energie nového roku s nulou na konci je dobrá příležitost k tomu, abych v životě vykročila novým směrem.
Koncem listopadu začínám vše organizovat. Kontaktuji útulný bar kousek od IP. Pavlova, Waid. Tohle místo mám moc ráda. Chodí tam fajn lidi a je tam příjemná atmosféra. Lidé z baru jsou moc milí a dávají mi termíny k výběru. Oslovuje mě 25.2. Na starosti mám pouze tisk fotografií. Už v tuhle chvíli mi je jasné, že k vernisáži nesmí chybět dobrá hudba. Oslovuji kluky z Black Canvas. Všichni DJs z jejich party souhlasí. Mám radost. Vše jde jak po másle.
První malé komplikace nastávají při tisku. Zjišťuji, že všechny fotky, co mám v počítači, jsou v malém rozměru a já je budu muset nechat znovu zvětšit. Modlím se za to, abych měla všechny negativy s sebou. K mému velkému překvapení mám vše, co potřebuji. Jaká úleva. Při tom všem stěhování bych se nedivila, kdyby mi nějaký film chyběl. Další zádrhel nastává, když zjišťuji, že fotky z Mexika vyšly v jiné barevnosti než v ČR. Naštěstí lidé z Bé foto jsou bézva a vycházejí mi vstříc ve všem, co si vymyslím. Po týdnu dostavám můj první zamotaný balíček vytisknutých fotografií. Balíček přebírám, jako by se jednalo o mé dítě. Mám na krajíčku. Sen se stává skutečností. Hrdě si beru balíček domů. Doma mi ukápne slza, když poprvé vidím fotky ve fyzické podobě. Mám radost a na výstavu se těším.
I přesto, že mám na výstavu víc jak měsíc čas, den před ní zjišťuji, že jedna zásadní fotografie z Oaxacy chybí. Ale nepanikařím, fotek jsem vytiskla víc, takže vybírám ty, které se mi líbí nejvíc a jsem zároveň rozhodnuta, že některé fotky budu případně v průběhu výstavy zaměňovat.
V den D se domlouvám s Míšou z Waidu, která mi od rána pomáhá vše připravit. Její společnost mě zbavuje nervozity z toho, že by se snad něco nemuselo povést. Opět se nestačím divit, jak vše hezky kompozičně zapadá a fotky k sobě krásně sedí nejen barevností, ale taky obsahem. Ve vzduchu cítím zvláštní energii. Je mi jasné, že já jsem pouze zprostředkovatel nějakého vyššího plánu. Po čtyřech hodinách aranžování se jdu najíst do Srí lanské restaurace poblíž mého bytu. Poprvé začínám přemýšlet nad proslovem. Napíšu si hrubou osnovu k výkladu. Z této části jsem nejvíce nervozní. Jsem celkem stydlín a tohle je tak nějak poprvé, co mám mluvit na veřejnosti. Uklidňuje mě fakt, že publikum jsou moji přátelé, kteří mě určitě nejdou zkritizovat, ale podpořit. Po obědě na mě doléhá únava, nastavuji budík a usínám.
Po probuzení si připadám zvláštně. Nemám moc náladu. Přemýšlím nad tím, jak to všechno bude. Mám určité pochybnosti, ale teď už není cesty zpět. Na místě jsou první lidé. Jejich energie ovlivňuje moji energii. Začínám se usmívat a věřím, že to vše bude super. Zahajovací proslov mám naplánovaný v 18:00. Jsem rozhodnuta, že začnu na čas. Ten, kdo tam ještě nebude, tak o to přijde. Stejně je to část, na kterou se těším nejméně. Vesmír tomu chce jinak. Chybí nám jedna noha od Dj pultu. Proslov se posouvá o 30 minut. Během té doby přicházejí noví lidé a já výstavu zahajuji už v plné místnosti.
S prvními slovy cítím, jak se celá začínám třást. Slyším, že něco říkám, ale vůbec nevím, co říkám. Nadhodím něco o tom, jak jsem s fotografií začala, co mi Mexiko přineslo a to, proč výstavu pořádám. Ke zbylým bodům v osnově se nedostávám, protože se třesu takovým způsobem, že si řeknu, že to kdyžtak lidem řeknu osobně a pouze předávám slovo Djovi. Podle potlesku si říkám, že to asi zase tak hrozné nebylo. Večer může začít.
Jeden z hlavních důvodů, proč jsem výstavu chtěla udělat byl proto, že jsem si dlouhou dobu přála, aby se lidé co znám začali vzájemně poznávat a tím by se mohli vzájemně podělit o své myšlenky. Asi nemusím říkat, jak velkou radost jsem měla, když za mnou přátelé začali postupně chodit a nadšeně vyprávěli s kým vším se poznali a o čem si povídali. Příjemná energie se držela ve vzduchu a gradovala každou další minutou. Během dvou hodin se ztlumila světla, odsunuly stoly a kavárna se proměnila v příjemný undergroundový klubík.
Večírek rozpouštímě chvilku po půlnoci. Doma si lehnu a ještě jednou si rekapituluji celý večer. Pociťuji krásný pocit euforie, který prochází celým mým tělem. Tohle se vážně povedlo.
Co bych tímto článkem chtěla říct je to, že v této realitě je vše možné. Pokud máte nějaký sen, znamená to, že ho můžete dosáhnout. Stačí zavřít oči a jestliže si dokážete situaci představit, je to signál k tomu, že to může být jednou skutečné. Nebojte se jít si za svým snem. Ten pocit, když se sen stává skutečností je nepopsatelně krásný.
Také bych vás tímto ráda pozvala na tuto výstavu, která bude probíhat minimálně měsíc. Pokud by měl někdo zájem o komentovanou prohlídku, jsem plně k dispozici. Každá fotka má příběh a přemýšlím, že jej ještě k fotkám dopíšu. Snad se fotky budou líbit a snad vás tento příběh bude inspirovat k tomu, abyste se nebáli si taky plnit své sny. Vždyť o tom ten život přece je :))
Komentáře
Okomentovat