7.3.2020
Včera jsem byla pozvána do kina na promítání snímku "Chvíli tu nebudu", který se promítal na festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Po zhlédnutí traileru a přečtení popisku k filmu jsem tak nějak tušila, že to nebude úplně to, po čem bych toužila. Vzhledem k tomu, že jsem ale zároveň měla pocit, že by to mohlo být něco, co mi opět trochu rozšíří obzory a navíc by jinak lístek propadl, odhodlala jsem se a do kina šla.
Režisérka Maartje Nevejan se ve snímku snaží odhalit, co se děje s vědomím lidí, kteří trpí epileptickými záchvaty. Už po přečtení úvodu mi je jasné, že se stav, kdy vědomí opouští tělo, může celkem dost podobat stavu při omdlení, které mě doprovází už od mého ranného dětství. I přesto, že se jedná o dvě různé věci, nemýlím se v mém odhadu. Už po prvních minutách mi film začíná být velmi nepříjemný. Na hrudi se objevuje úzkostlivý pocit plný strachu a vrací se nepříjemné vzpomínky na chvíle před tím, než se na chvilku odeberu do jiného světa.
Ty chvíle před tím, než člověk ztratí vědomí, jsou ty nejhorší. Člověk má pocit, že umírá. Vše v těle začne pulzovat, ztrácí se schopnost vidět, vnímat a komunikovat s okolním světem. Celým tělem prostupuje strach. Jediné, na co myslíte, je to, že tam nechcete jít. Z vlastní zkušenosti vím, že pomáhá, když se člověk rychle zchladí a dá nohy nahoru.
Pamatuji si, když jsem jako středoškolačka měla rande s jedním klukem. Byla zima. Seděli jsme na schodech od intru a kouřili cigáro. Možná právě to cigáro způsobilo, že mi začal mizet svět před očima. Nával horka se projevil téměř okamžitě. Rychle jsem ze sebe sundala zimní bundu, svetr a jen v triku si lehla na studené schody. Tělo nešlo dále ovládat a já se snažila nabrat co nejvíce vzduchu do mých plic, ale i tak jsem měla pocit, že se nemůžu nadechnout. Podle vyděšeného výrazu kluka jsem musela být i mrtvolně bílá.
"Co děláš?!?"
"Omdlévám."
Tenkrát jsem neomdlela úplně, jen jsem zůstala jako mrtvola mezi světy a modlila se, abych zůstala. Kluka už jsem nikdy neviděla. Je jasné, že ho to vyděsilo. Takový zážitek děsí všechny zúčastněné a právě proto mám velkou potřebu napsat tento článek, který snad trochu dokáže pomoci porozumět ostatním, jak se v tento moment zachovat a ještě více neděsit člověka, který nás na chvilku opouští.
Jak už jsem řekla. Zážitek je pro omdlívajícího opravdu hodně strašidelný a nepříjemný. Co může tento moment ještě více znepříjemnit jsou panické reakce ostatních zúčastněných. Lidé velmi často začnou na dotyčného křičet a fackovat je. Prosím vás, NEDĚLEJTE TO!!! V žádném případě na nás nekřičte a už vůbec nefackujte. Není nic horšího, než když v tomto stavu přidáte ještě tento šok. My opravdu nechceme odejít. Stačí, když namočíte ručník nebo něco do studené vody a položíte nám ho na čelo a za krk. K tomu zvedněte nohy a udržujte nás v přítomnosti. Mluvte klidným hlasem.
Moje spolubydlící mi nedávno takhle málem omdlela v pokoji. Bylo to úplně poprvé, co jsem se dostala do prohozené role a i pro ni to bylo poprvé. Vzhledem k tomu, že vím, o co jde, jsem jí hned řekla, aby si lehla na zem.
"Romi, já umírám, prosím, nenech mě odejít." Měla slzy na krajíčku a k tomu ten vyděšený výraz v očích.
Chytla jsem ji za ruku, upřeně se jí dívala do očí a ujišťovala jsem ji, že zůstává se mnou. Důležité také je, aby dotyčný nezapomínal hluboce dýchat.
Bylo to poprvé, co jsem spatřila takový strach v očích. Křehkost toho momentu mi přišla jak děsivá, tak krásná zároveň.
Kamarádka se na druhou stranu nepodívala, ale zážitek zpětně popisovala jako velmi zajímavý, protože měla pocit, že se setkala se svým zemřelým dědou.
A to je to, nad čím se v poslední době často zamýšlím. Kam vlastně odcházíme? Shodou náhod jsem si tento týden říkala, co by se asi stalo, kdybych se tomu odchodu nebránila a jen to přijala? Při mém rituálu s DMT jsem měla stejně nepříjemný pocit omdlévání. V mezistádiu vždy vidím rychlé blikání černé a bílé barvy. Tahle fáze je nepříjemná, ale na DMT jsem měla pocit, že je to cesta mezi světy. I při omdlévání vím, že po tomto blikání nastává stav, kdy jsem jinde. Většinou si po návratu nedokážu vybavit, kde jsem byla, ale vím, že jsem někde byla. Do naší reality se vracím velmi zmatená. Návrat není o moc příjemnější, než cesta tam. Většinou nad sebou vidíte vyděšené obličeje lidí, kteří se vás snaží probudit právě tím, že vás fackují. Nedokážete je zařadit. Nevíte kdo jsou a kde se nachazíte. Chvíli trvá, než se opět rozpomenete a uvědomíte si, co se stalo.
Zpátky k filmu....
Dívka, která zažívá epilepsii, popisuje tento stav jako vlka, který se k ní blíží ze strany, až se nakonec přiblíží na takovou vzdálenost, že cítí jeho dech na svém krku. Tento popis mi pro změnu evokuje důvěrně známou spánkovou paralýzu. Další nepříjemný zážitek, který mě doprovází od mých patnácti let. Vize je podobná té dívčiné, jen s tím rozdílem, že místo vlka vnímám temnou postavu v místnosti. Někdy může stát opodál a může mě jen tak pozorovat. Častěji se ale stává, že je u mě, funí mi na krk a něco mi šeptá do ucha. Ležím na zádech, čím víc se postavě bráním, tím víc mě tlačí k podložce a dusí mě. Snažím se křičet, křičím z celých plic, ale ve skutečnosti nevydám ani hlásku. Vím, že je to sen, ze kterého se potřebuji co nejrychleji probudit. Po několika pokusech se probouzím. S hrůzou se rozhlížím po místnosti, je tady zase. Znovu boj se stínem, znovu pocit, že se nemůžu pohnout a znovu vykládám všechnu energii na to, abych se probudila. Tahle noční můra se může opakovat několikrát za noc. Pokud se vám povede opravdu probudit, doporučuji se jít na chvilku projít po bytě. Případně zapalte šalvěj, nebo dřívko Palo Santo.
Spánková paralýza se mi děje opravdu často. Tak často, že jsem se naučila s tím i různě pracovat. Začínám pozorovat, v kterých dnech mě stín navštěvuje. Většinou je to v období stresu, únavy, když musím brzy vstávat, nebo když přespávám u někoho cizího. Jednou se mi stalo, že jsem v boji vyslala myšlenku, že už tomu rozumím, a že se dál bránit nebudu. Bylo to poprvé, co stín přestal ubližovat a já ve snu opět usnula a probudila se až ráno. S každou novou paralýzou se snažím zjistit co to je. Pokládám tomu otázky. Chci vědět co to je a proč se mi to děje. Zatím vše zůstává bez odpovědi, ale aspoň už vím, že sen není skutečný, a že se z něj už umím celkem rychle probudit a dále se do něj nevracet. Každopádně, během včerejšího promítání se mi živě vracely tyhle zážitky. Několikrát jsem chtěla z kina odejít. Naplňoval mě pocit paniky a chtělo se mi brečet. Ale zůstala jsem až do konce.
Na konci byla diskuze s režisérkou. Od začátku mě zajímalo jen jedno. Má epilepsie, omdlévání a spánková paralýza něco společného? Ta otázka se opakovala v hlavě, ale bála jsem se zeptat. Když se slečna moderátorka potřetí přímo zeptala, jestli má ještě někdo něco v hlavě, zvedla jsem ruku a na otázku se zeptala nahlas. Odpovědí bylo ANO. Tyhle stavy si jsou velmi podobné. Po této odpovědi jsem se musela odebrat na záchod a dát si chvilku čas na rozdýchání. Takový průtok emocí a pocitů jsem dlouho nezažila. Bylo to jakoby někdo otevřel pandořinu skříňku. Ale zároveň jsem věděla, že je to něco, co jsem potřebovala vidět. Do toho všeho si všimnu nápisu na zdi, kde velkým písmem stojí : "Vše co jste v životě vykonali, vedlo právě k tomuto okamžiku."
Včera jsem byla pozvána do kina na promítání snímku "Chvíli tu nebudu", který se promítal na festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Po zhlédnutí traileru a přečtení popisku k filmu jsem tak nějak tušila, že to nebude úplně to, po čem bych toužila. Vzhledem k tomu, že jsem ale zároveň měla pocit, že by to mohlo být něco, co mi opět trochu rozšíří obzory a navíc by jinak lístek propadl, odhodlala jsem se a do kina šla.
Režisérka Maartje Nevejan se ve snímku snaží odhalit, co se děje s vědomím lidí, kteří trpí epileptickými záchvaty. Už po přečtení úvodu mi je jasné, že se stav, kdy vědomí opouští tělo, může celkem dost podobat stavu při omdlení, které mě doprovází už od mého ranného dětství. I přesto, že se jedná o dvě různé věci, nemýlím se v mém odhadu. Už po prvních minutách mi film začíná být velmi nepříjemný. Na hrudi se objevuje úzkostlivý pocit plný strachu a vrací se nepříjemné vzpomínky na chvíle před tím, než se na chvilku odeberu do jiného světa.
Ty chvíle před tím, než člověk ztratí vědomí, jsou ty nejhorší. Člověk má pocit, že umírá. Vše v těle začne pulzovat, ztrácí se schopnost vidět, vnímat a komunikovat s okolním světem. Celým tělem prostupuje strach. Jediné, na co myslíte, je to, že tam nechcete jít. Z vlastní zkušenosti vím, že pomáhá, když se člověk rychle zchladí a dá nohy nahoru.
Pamatuji si, když jsem jako středoškolačka měla rande s jedním klukem. Byla zima. Seděli jsme na schodech od intru a kouřili cigáro. Možná právě to cigáro způsobilo, že mi začal mizet svět před očima. Nával horka se projevil téměř okamžitě. Rychle jsem ze sebe sundala zimní bundu, svetr a jen v triku si lehla na studené schody. Tělo nešlo dále ovládat a já se snažila nabrat co nejvíce vzduchu do mých plic, ale i tak jsem měla pocit, že se nemůžu nadechnout. Podle vyděšeného výrazu kluka jsem musela být i mrtvolně bílá.
"Co děláš?!?"
"Omdlévám."
Tenkrát jsem neomdlela úplně, jen jsem zůstala jako mrtvola mezi světy a modlila se, abych zůstala. Kluka už jsem nikdy neviděla. Je jasné, že ho to vyděsilo. Takový zážitek děsí všechny zúčastněné a právě proto mám velkou potřebu napsat tento článek, který snad trochu dokáže pomoci porozumět ostatním, jak se v tento moment zachovat a ještě více neděsit člověka, který nás na chvilku opouští.
Jak už jsem řekla. Zážitek je pro omdlívajícího opravdu hodně strašidelný a nepříjemný. Co může tento moment ještě více znepříjemnit jsou panické reakce ostatních zúčastněných. Lidé velmi často začnou na dotyčného křičet a fackovat je. Prosím vás, NEDĚLEJTE TO!!! V žádném případě na nás nekřičte a už vůbec nefackujte. Není nic horšího, než když v tomto stavu přidáte ještě tento šok. My opravdu nechceme odejít. Stačí, když namočíte ručník nebo něco do studené vody a položíte nám ho na čelo a za krk. K tomu zvedněte nohy a udržujte nás v přítomnosti. Mluvte klidným hlasem.
Moje spolubydlící mi nedávno takhle málem omdlela v pokoji. Bylo to úplně poprvé, co jsem se dostala do prohozené role a i pro ni to bylo poprvé. Vzhledem k tomu, že vím, o co jde, jsem jí hned řekla, aby si lehla na zem.
"Romi, já umírám, prosím, nenech mě odejít." Měla slzy na krajíčku a k tomu ten vyděšený výraz v očích.
Chytla jsem ji za ruku, upřeně se jí dívala do očí a ujišťovala jsem ji, že zůstává se mnou. Důležité také je, aby dotyčný nezapomínal hluboce dýchat.
Bylo to poprvé, co jsem spatřila takový strach v očích. Křehkost toho momentu mi přišla jak děsivá, tak krásná zároveň.
Kamarádka se na druhou stranu nepodívala, ale zážitek zpětně popisovala jako velmi zajímavý, protože měla pocit, že se setkala se svým zemřelým dědou.
A to je to, nad čím se v poslední době často zamýšlím. Kam vlastně odcházíme? Shodou náhod jsem si tento týden říkala, co by se asi stalo, kdybych se tomu odchodu nebránila a jen to přijala? Při mém rituálu s DMT jsem měla stejně nepříjemný pocit omdlévání. V mezistádiu vždy vidím rychlé blikání černé a bílé barvy. Tahle fáze je nepříjemná, ale na DMT jsem měla pocit, že je to cesta mezi světy. I při omdlévání vím, že po tomto blikání nastává stav, kdy jsem jinde. Většinou si po návratu nedokážu vybavit, kde jsem byla, ale vím, že jsem někde byla. Do naší reality se vracím velmi zmatená. Návrat není o moc příjemnější, než cesta tam. Většinou nad sebou vidíte vyděšené obličeje lidí, kteří se vás snaží probudit právě tím, že vás fackují. Nedokážete je zařadit. Nevíte kdo jsou a kde se nachazíte. Chvíli trvá, než se opět rozpomenete a uvědomíte si, co se stalo.
Zpátky k filmu....
Dívka, která zažívá epilepsii, popisuje tento stav jako vlka, který se k ní blíží ze strany, až se nakonec přiblíží na takovou vzdálenost, že cítí jeho dech na svém krku. Tento popis mi pro změnu evokuje důvěrně známou spánkovou paralýzu. Další nepříjemný zážitek, který mě doprovází od mých patnácti let. Vize je podobná té dívčiné, jen s tím rozdílem, že místo vlka vnímám temnou postavu v místnosti. Někdy může stát opodál a může mě jen tak pozorovat. Častěji se ale stává, že je u mě, funí mi na krk a něco mi šeptá do ucha. Ležím na zádech, čím víc se postavě bráním, tím víc mě tlačí k podložce a dusí mě. Snažím se křičet, křičím z celých plic, ale ve skutečnosti nevydám ani hlásku. Vím, že je to sen, ze kterého se potřebuji co nejrychleji probudit. Po několika pokusech se probouzím. S hrůzou se rozhlížím po místnosti, je tady zase. Znovu boj se stínem, znovu pocit, že se nemůžu pohnout a znovu vykládám všechnu energii na to, abych se probudila. Tahle noční můra se může opakovat několikrát za noc. Pokud se vám povede opravdu probudit, doporučuji se jít na chvilku projít po bytě. Případně zapalte šalvěj, nebo dřívko Palo Santo.
Spánková paralýza se mi děje opravdu často. Tak často, že jsem se naučila s tím i různě pracovat. Začínám pozorovat, v kterých dnech mě stín navštěvuje. Většinou je to v období stresu, únavy, když musím brzy vstávat, nebo když přespávám u někoho cizího. Jednou se mi stalo, že jsem v boji vyslala myšlenku, že už tomu rozumím, a že se dál bránit nebudu. Bylo to poprvé, co stín přestal ubližovat a já ve snu opět usnula a probudila se až ráno. S každou novou paralýzou se snažím zjistit co to je. Pokládám tomu otázky. Chci vědět co to je a proč se mi to děje. Zatím vše zůstává bez odpovědi, ale aspoň už vím, že sen není skutečný, a že se z něj už umím celkem rychle probudit a dále se do něj nevracet. Každopádně, během včerejšího promítání se mi živě vracely tyhle zážitky. Několikrát jsem chtěla z kina odejít. Naplňoval mě pocit paniky a chtělo se mi brečet. Ale zůstala jsem až do konce.
Na konci byla diskuze s režisérkou. Od začátku mě zajímalo jen jedno. Má epilepsie, omdlévání a spánková paralýza něco společného? Ta otázka se opakovala v hlavě, ale bála jsem se zeptat. Když se slečna moderátorka potřetí přímo zeptala, jestli má ještě někdo něco v hlavě, zvedla jsem ruku a na otázku se zeptala nahlas. Odpovědí bylo ANO. Tyhle stavy si jsou velmi podobné. Po této odpovědi jsem se musela odebrat na záchod a dát si chvilku čas na rozdýchání. Takový průtok emocí a pocitů jsem dlouho nezažila. Bylo to jakoby někdo otevřel pandořinu skříňku. Ale zároveň jsem věděla, že je to něco, co jsem potřebovala vidět. Do toho všeho si všimnu nápisu na zdi, kde velkým písmem stojí : "Vše co jste v životě vykonali, vedlo právě k tomuto okamžiku."
Komentáře
Okomentovat