29.10.2020

Hochtor II.část 

Poklidné údolí v lesích začíná střídat kamenitá svažitá cesta. Ještě stále vypadá vše jako v pohádce. Nad námi se tyčí obří skála. Poprvé mi dochází, že lezeme až na její vrchol, kde přelezeme na druhou stranu, po které se vrátíme zpět do tábora. Při pohledu na strmou stěnu mě zamrazí a to hned z několika důvodů. Nemám žádný trénink v horolezectví, bojím se výšek (ale právě proto tento strach překonávám), mám celkem těžkou krosnu na zádech a máme psy. Moje představa, že se budeme procházet po vrcholcích hor byla poněkud jiná. Nad tím,  jak bychom se na vrcholky dostaly, jsem už ale nepřemýšlela. Zbytek týmu zůstává však zcela v klidu, takže se uklidním tím, že někde bude asi nějaká jednoduchá cesta pro lidi bez jištění.

Čím víc stoupáme, tím víc je mi jasné, že tudy žádná lehká cesta nepovede. Začínám přemýšlet, jestli by nebylo lepší tuhle cestu smrti vzdát dokud je čas. Mončin výraz napovídá, že přemýšlí stejně jako já. Roman nás ale utěšuje a my v cestě pokračujeme. 

Roman v čele ještě s jedním schopným klukem jdou jako první. Vybírají si první stěny, po kterých mohou začít šplhat. My jdeme kousek pod nimi. Frankie, pes velikostí ovčáka, následuje ty dva a přitom shazuje první drobné kamínky, které se kutálí přímo na nás. Ačkoliv jsou tyhle kamínky malé, dokážou velmi ublížit. Sama se o tom přesvědčím o pár minut později, kdy se jeden takový kámínek, velikostí poloviční mandarinky, odrazí od jednoho šutráku, nabere ještě větší rychlost a míří přímo na moji hlavu. Tento moment vidím velmi zpomaleně. Na místo, kde mě má kámen trefit dám včas ruku. Chvilku si myslím, že mám zpřelámané všechny kůstky v ruce. Zadržuji slzy a snažím se pohnout prsty. Hýbou se, takže zlomené nejsou.

Další úraz čeká na Monču, která se při jednom šplhání bouchne hodně blbě do kolene o vypouklou stěnu skály. Bílá v obličeji se drží za nohu a zadržuje slzy. Chvilku trvá, než bolest rozdýchá a je opět připravená pokračovat dál. Tohle malé zdržení způsobí menší odtržení od zbytku skupiny. Já, Monča, Roman a Jess jdeme teď jako poslední. Tato pozice se brzy ukáže jako velmi nebezpečná. S přibývající výškou přibývá i více kamínků, které jsou teď mnohem větší. Jakmile se shodí jeden, nabere cestou další až se takhle začnou strhávat malé lavinky.

"Pozoooor, padá kameníííí." Slyšíme, jak někdo křičí někde z vrchu, ale přes vysunutou část skály nic nevidíme. Slyšíme jen zlověstné drnčení blížících se kamenů. Pohotový Roman popadne Jess a utíkáme se schovat pod onu stěnu, přes kterou nevidíme. Kolem nás proletí první šutry. Odrážejí se přesně tam, kde ještě před pár sekundami stála Jess. Tady už se o kamínkách opravdu nedá mluvit. Síla přítomného momentu je nepopsatelná. Třesu se po celém těle a přeji si, aby jsme byli v pořádku. Kameny lítají všude kolem nás, stěna nás však ochraňuje. 

Po tomto zážitku odmítám pokračovat dál. Ano, uvědomuji si, že jsem nejslabším článkem skupiny ale je mi to upřímně jedno, znám své limity. Tohle je sebevražda. Nemáme ani ty blbé helmy a ta nejtěžší část cesty je teprve před námi. Otáčím se na Monču. Ta ale říká, že tou stejnou cestou už nepůjde. Podívám se, co je před námi a co pod námi. Stále mi přijde moudřejší znovu projít padajícím kamením, než spadnout ze stěny. Nikdo z party se ke mě však nechce přidat, takže mi nezbývá nic jiného, než pokračovat v cestě.

Úsek, který je před námi jde Roman nejdříve prozkoumat. Po nějaké době se vrací, aby nám oznámil, že je na cestě pár obtížných míst, ale jinak se to dá zvládnout. Dobrá tedy, jdu teď jako druhá hned po Tomovi, který mi dodává sílu svým věčným optimismem a úsměvem na rtech. Zjišťuji, že mezi prvními se mi jde daleko lépe a mám v plánu takhle pokračovat až do konce. 

Procházíme částí, kdy se skály držím jen konečkami prstů a cestička je široká na půlku chodidla. Pod námi nemilosrdný svah dolů do prázdna. Pád by byl velmi bolestivý vzhledem ke sklonu stěny. Soustředím se na můj dech, který je ale o dost rychlejší než normálně a já ho nedokážu uklidnit. "Není to skutečné, není to skutečné." Snažím se vzpomenout na všechny poznatky o této realitě, které jsem za svůj život nastřádala. Opravdovost momentu je ale nepopiratelná. Obtížná část se ukazuje jako úsek, kdy musím nohu dát někam do úrovně pasu, ruku vysoko nad hlavu a přitáhnout své tělo nahoru kde vede opět cestička. Jiné cesty není. 

"To zvádnu. To zvládnu." Opakuji si v hlavě pokaždé, když se mi roztřesou kolena hrůzou a já se nedokážu pohnout už ani o centimetr. "Já tady umřu!" Projeví se slabší část mé osobnosti. "Takhle nemysli, to zvládneš jsi silná." Probíhá rozhovor mých osobností, zatímco mé tělo nějakým zázrakem překonává překážky, které se zdají být nepřekonatelné. Uvědomím si, že je to jako v životě. Člověk si myslí, že něco nemůže zvládnout. Ví, že cesta zpět nevede, zůstat na jednom místě znamená jistou pomalou smrt a jediná cesta je cesta vpřed. A tak pokračuji.

Obtížné úseky jsou opravdovou výzvou. Další takovou zkouškou je vyvalená stěna uprostřed "cesty". Musíme ji nějakým způsobem obejít. Pod námi propast. Myslím na ty, co mají psy. V duchu jsem s Mončou a Jessie. Modlím se za to, abychom to všichni zvládli. Když se všichni potkáváme na dalším odpočívacím bodě, oddychnu si. 

Před námi máme poslední úsek k vrcholu. Vypadá zákeřně. Je jasné, že tady se bude už jen šplhat. Roman jde opět obhlídnout situaci, zatímco my vymýšlíme, co budeme dělat se psy. Monča, která už nějakou chvíli s nikým nepromluvila se mě po chvíli ptá, jestli bych se s ní nechtěla vrátit. V tomto momentě si ale už nedokážu představit, že bych měla jít stejnou cestou zpět. Tento úsek byl náročný a já vůbec nechápu, jak jsme ho mohli zvládnout. Navíc tajně doufám, že druhá strana bude o dost mírnější.

Než se Roman vrátí, vyházíme věci z batohů tak, aby se do nich menší psi vlezli, zatímco Frankieho si kluci plánují nějak podávat. Jak? To dodnes netuším... Když se Roman vrátí, opět nás upozorní na pár míst, kde budou problémy. Krosnu s Jessie si bere Tom. Opět jdeme mezi prvními. Žalostné kňučení Frankieho nás doprovází celou cestu, ale aspoň víme, že žije.

V hlavě se mi honí spoustu myšlenek. Vzpomenu si na dny, které se zdály být těžké, a ve kterých jsem často přemýšlela nad tím, že by bylo lepší, kdybych tady nebyla. Absurdita těchto problému a mého myšlení je v této výšce skutečně k smíchu. Teď mám skvělou příležitost z tohoto světa nadobro odejít. Stačí udělat jednu jedinou chybu. Sakra... Jak je ten život důmyslný... V momentě, kdy máme zemřít, uvědomíme si, jak moc chceme žít. Až se odsud dostanu, budu dělat vše jinak.

Myslím na rodinu. Co by asi řekli, kdyby jim policie oznámila, že jejich dceru našli rozplácnutou někde v rakouských horách? Vždyť ani neví, že jsem někam jela. To by mi neodpustili. Jestli tohle přežiju, měla bych za něma jezdit častěji.

A co můj život? Čeho se pořád tak bojím? Proč nedělám víc toho, co mě baví a naplňuje? Proč se ženu za něčím, co mi nedává smysl? Proč trávím tolik času pochybnostmi? Proč řeším, co si o mně pomyslí ostatní? A takhle bych se mohla ptát do nekonečna... Uvědomím si křehkost našeho bytí a opět si připomínám, jak důležité je dělat to, co nás v životě baví. Když konečně vylezu na vrchol Hochtoru a podívám se dolů, nemůžu uvěřit, jak krásný pohled se mi naskytne. Opět tento moment vnímám velmi symbolicky. V životě nás to taky stojí hodně úsilí a překážek, ale když se pak podíváme na to, co jsme vytvořili, nezalitujeme. 

V plném počtu se na sebe radostně usmíváme a kocháme se nádherným výhledem na Alpy. Myslím, že nikdo z nás nevěří tomu, že jsme to všichni zvládli. Pro mě jsou někteří členové skupiny superhrdinové. Stále mi nejde do hlavy, jak to s Frankiem mohli zvládnout. Přála bych si tady na chvilku zůstat a jen tak odpočívat, ale je pozdě a brzy se má začít stmívat. Jen půlka členů má čelovky.

 

Konec II. části