30.10.2020

Hochtor III. část

Cesta dolů je o dost přátelštější než cesta na vrchol. Scházíme krásným, mírným kopcem plným zeleně. Je to tady krásné. Nálada je opět uvolněná. Jde se nám dobře. Stále máme před sebou kus cesty, ale podle všeho už nás nečeká nic tak strašného jak to, co máme za sebou. Tom mi začíná vysvětlovat pojem ferraty. Dozvídám se o ocelovém provazu ve skále, který má sloužit jako pojistka ve špatně průchozí části cesty. Pokud tam stihneme dojít za světla, mohlo by to být v pohodě. Za tmy se tam však půjde těžko. 

Po asi dalších dvou hodinách docházíme k jediné chatě, která se široko daleko nachází. Spousta nás by se tam nejraději zastavila na pivo, ale je šest hodin večer a pomalu se začíná stmívat. Nezbývá nám nic jiného, než ještě víc zrychlit. Zároveň je nám všem jasné, že za světla do tábora nedorazíme. Pokračujeme po vyznačené stezce po schodech dolů kolem chaty kde se z ničeho nic skládá k zemi Tom. Drží se za koleno a jde vidět, že ho to pořádně bolí. Dozvídáme se o nedávném úrazu, při kterém mu křuply vazy v koleni. Rozmýšlíme, jak dále postupovat. Navrhuji, aby zůstal v chatě a nechal si zavolat vrtulník. Jeho dobře volená pojistka by ho ani nezruinovala. Tom chce ale pokračovat. Po patnácti minutách se opravdu zvedá a pokračuje v cestě.

Za nějaký čas dojdeme k útesu s výhledem na lesy hluboko pod námi. Hledáme značku, ale nenalézáme. Roman se vrací, aby zjistil, jestli jsme ji náhodou někde nepřešli. Podle všeho, jsme na správném místě. Blížící se tma začíná komplikovat viditelnost. Všichni členové se zapojují do hledání značky. Po pár minutách se Roman naklání z útesu a nadšeně kříčí, že ji objevil. Udělá se mi špatně. Nahnu se z útesu, abych zjistila, co nás čeká. Na příkré stěně skaliska vede železný žebřík někam dolů. Tak tady jsem skončila...

Rozdělujeme světla tak, aby bylo minimálně jedno světlo v páru. Moje čelovka posvítí na cestu mě a Tomovi. Jde jako první. Chce využít přírodního světla dokud to jde a co nejrychleji se dostat tam, kam to bude možné. Já jdu druhá, Monča třetí, Roman s Jess čtvrtý, Superman s Frankiem pátý, jeho přítelkyně šestá a poslední pár jako poslední. Postupně scházíme žebřík. Někde v polovině se seknu a nedokážu se pohnout. Začnu se třást po celém těle. Bojím se pustit žebříku. Vše se mi hýbe. Do toho slyším Frankieho, který pár metrů nad moji hlavou zoufale kňučí. Stačí, aby se blbě pohl a shodí nás všechny. Poprvé za tuhle cestu se rozbrečím a nejsem schopná pokračovat dál. Můj dech je jak splašený. Nadávám si do krav a debilů. Kdybych se na začátku vrátila, tak to možná přežiju, ale tady umřu. 

Opět si opakuji, že to zvládnu a opět dokážu postupovat dál. Myslím na Toma, který zmizel z mého dohledu. Ani nevím jak, ale žebřík slezu. Ostatní zůstávají někde v půli žebříku a pomalu postupují dolů. Rozhodnu se jít za Tomem. Za chvilku bude už opravdu tma a bez světla to jen těžko zvládne. Křičím jeho jméno, ale nikdo se neozývá. Další úsek jsou slibované ferraty. K mému velkému překvapení už to není taková hrůza. Sleduji značku a celkem rychle postupuji dál. Jednou se mi stane, že mě lana zavedou někam, kde je mi jasné, že cesta nevede. Vrátím se tedy zpět na stezku, ale z místa, kde jsem před chvílí bloudila se ozve padající kamení.

"Tomééééé, Toméééé!" Křičím co nejvíc to jde, ale nikdo se neozývá. Co když je to nějaké zvíře? Poháněna strachem opět pokračuji v cestě a doufám, že se s Tomem potkáme u vodopádu, na který bych měla za chvíli narazit. Hvězdy září nad moji hlavou, je to celkem krásná podívaná. Bez světla ale nevidím na krok. Doufám, že ho tam najdu.

Když dorazím k vodopádu, zjišťuji, že jsem zde sama. Volám Tomovo jméno, ale vodopád je tak hlučný, že by mé volání stejně neslyšel. Co když to padající kamení byl on? Třeba taky zabloudil. Mohlo mu opět  křupnout v koleni a teď tam někde leží bez pomoci? A kde je vůbec zbytek? Neslyším je. Volám Monče, naštěstí mám signál, abych zjistila situaci a obeznámila je se ztraceným Tomem. Když po chvíli dorazí, rekapituluji vše, co se stalo.

Roman navrhuje pokračovat v cestě. Zkouší volat Tomovi na mobil, ale oba telefony, co vlastní, jsou nedostupné. Celou zbývající cestu už jen myslím na to, aby byl v táboře. Dávám si za vinu, že jsem v části, kde jsem slyšela padat kameny nepočkala, a víc to tam neprozkoumala. Pozitivní afirmace jsou v tomto rozpoložení velmi těžké. Máme za sebou 14 hodin, plné strachu, fyzického i pychického vyčerpání a stále nevíme, jestli se všichni sejdeme v pořádku. 

Když už jsme z lesa téměř venku, ozve se volání ze tmy. Je živ a zdráv a čeká na nás. Bije se to ve mně, ráda bych ho štěstím objala a na druhou stranu bych ho seřvala za to, že na mě nepočkal. Poslední kilometry do tábora jdu sama a nechci se s nikým bavit. Rekapituluji si vše, co se stalo. Tak moc jsem ráda, že jsme to všichni zvládli. V táboře potkáváme pár poláků u táboráku. Nabízejí pálenku. Bez váhání ji do sebe klopím. Je to první alkohol po pár týdnech abstinence, ale přijde opravdu vhod.

Zahřátá alkoholem je i spaní ve stanu o dost příjemnější. Poučena z minulé noci spím pouze v termo triku a k mému překvapení to opravdu stačí. Ráno se dělíme opět do svých aut. Naše auto jede ještě na malý výlet do hor a druhé auto jede zpět do ČR. Několikrát se s Mončou ptáme Romana, co je to za výlet. Utěšuje nás, že to bude stát za to. Tom zůstává v autě kvůli bolavým kolenům a my vyrážíme do údolí Elfů. Aspoň tak mi to tam připadá. Procházíme v horách, kde protýká průzračná řeka a podzimní stromy dodávají místu pohádkový nádech. Připadá mi, že tuhle podívanou máme za odměnu.

Po návratu do Prahy se s Mončou zapřísáhneme, že takové výlety už nikdy podstupovat nebudeme. Zvláštní je ale to, že se o zážitku dokážeme bavit s jakýmsi poučením o sobě, o našich limitech a o vnitřní síle, kterou jsme tímto děsivým dobrodružstvím objevily. I přesto, že jsme si slíbily, že od takových výletů si dáme pokoj, hned příští týden balíme své krosny a s klukama z našeho auta jedeme opět spát pod širák do českých lesů. Výlet je však více hospodový a naštěstí už není tak nebezpečný. Poznáváme další nové členy jejich party, kteří mi připadají, že se snad ničeho nebojí. Jejich zážitky mě motivují začít chodit trénovat na horolezeckou stěnu a učit se sjíždět divoké řeky v kánoi. 

Ale přichází zimní čas a já ještě nemám tušení o blížícím se Covidu.

Konec