29.10.2020

Plnit si sny, překonávat svůj strach, překonávat sama sebe, poznávat krásu světa, rozvíjet své schopnosti,  konat dobro, učit se novým věcem, poznávat, milovat a spojovat lidi. Asi takhle bych popsala vše,  co dává mému životu smysl. Když dělám tyhle věci, cítím se být naživu. Když navíc máte někoho, kdo je dělá s vámi, radost je pak mnohokrát větší. 

Často se však stává, že na to, co naplňuje můj život, zapomínám. Většinou se s tím setkám, když jsem zpět v ČR. Téměř pokaždé, když se vrátím ze zahraničí, mám pocit, že bych měla začít žít normální život. Najít si stálé bydlení, partnera, práci, atd. Problém je ale v tom, že kdykoliv začnu tohle řešit, dostávám se do úzkostných stavů. 

Teď je tomu už více než rok, co jsem naposledy vycestovala. Přiznám se, že první měsíce po návratu ze zahraničí byly velmi obtížné. Nebýt mých přátel, kteří mě v této době podrželi, nevím, co by se stalo. Největším takovým držákem je kamarádka Monča. Známe se už od střední školy. Chodila také na oděvní školu, jen s tím rozdílem, že ona chodila na státní a já na soukromou. Znala jsem ji z přehlídek, co jsme chodily pro naše školy ale nikdy jsem ji neoslovila. 

Ozvala jsem se jí až o pár let později s tím, jestli by nechtěla dělat profi modeling. Upsala se do agentury, ve které jsem tenkrát také byla. Dodnes mě to mrzí, ale ona mi za to děkuje, protože se mohla podívat do světa. Od té doby jsme se začaly potkávat častěji. Nejednou se mě ujala a nechala mě být u sebe v útulné garsonce v Modřanech. Já, Monča a osobitá mini fenka Jessie v jedné místnosti. I když by se mohlo zdát, že by se mohlo jednat o náročné bydlení, tento čas s Mončou byl velmi příjemný a za tu dobu se z nás staly nejlepší kamarádky.

Ze světa jsem se vrátila v červenci. S Mončou jsme si naplánovaly spoustu výletů, ke kterým ale kvůli nedostatku času nikdy nedošlo. Řekly jsme si, že bychom si aspoň mohly udělat výlet někam do hor. Hory jsou můj sen. Ještě nikdy jsem pořádné hory neviděla. Párkrát jsem jimi projela, nebo se poštěstilo a dostala jsem nějaké focení v Alpách, nebo jiných kopcích, ale abych se jimi prošla nebo v nich přespala, to se ještě nestalo.

Minulý rok, přesně touhle dobou, mi volá Monča a oznamuje mi, že potkala partu lidí, kteří jedou do Rakouska do Alp a jestli se k nim nechci přidat. Času na rozmýšlení moc není, ale je podzim a mně je jasné, že to bude poslední výlet v tomto roce. Plán cesty se sdílí na facebookové skupině. Vzhledem k tomu, že v té době bydlím na chalupě bez inernetu, moc se do konverzace nezapojuji a jen se nechávám překvapit. 

Párkrát se ale přece jenom přihlásím, abych zhruba věděla, co se bude dít. V konverzaci je nahlášeno 7 lidí. Pojedou dvě auta a 3 psy. Destinací je vrchol Hochtor. Mluví se něco o ferratech, ale prý by měly být bezpečné i pro psy. Slovo ferraty jsem párkrát slyšela, o co se však jedná jsem blíže nezkoumala. Spaní se plánuje ve stanech, nebo pod širým nebem. Vzhledem k tomu, že nemám stan a lidí, co chtějí spát venku, je více, řeknu si, že to taky nějak zvládnu. Do krosny nahážu nějaké termo oblečení, svetr, teplé ponožky, spacák, karimatku, věci na hygienu, ručník, čelovku, jídlo, pití a foťák. U foťáku se nemůžu rozhodnout, jestli vzít moji oblíbenou analogovou Minoltu, nebo vzít digitál, od kterého jsem si zatím nezvládla ani přečíst manuál (po roce stále nepřečten). Nakonec kvůli váze vyhrává digitál a já natěšená mířím do Prahy za Mončou.

Ráno se potkáváme s ostatními. Jede nás opravdu velká banda. Jejich horské, kvalitní a chytré vybavení mě překvapuje. Připadá mi, že jsem tuhle výpravu trochu podcenila. Jedna dobrá duše mi půjčuje více termo triček, prý se budou hodit. S poděkováním přijímám, zalezeme si každý do svých aut a vyrážíme. Cesta utíká dobře. Oba kluci jsou moc milí a fajn na pokec. Do kempu dorazíme někdy kolem jedenácti v noci. Teplota venku je něco kolem 5 stupňů, už teď mi je jasné, že venku spát nebudu. 

O místo ve stanu se se mnou dělí náš řidič, Tomáš. Stan postaví během chvilinky. Budíček je naplánovaný na 6 ráno. Vrchní organizátor Roman (druhý kluk z našeho auta), představuje plán cesty. Čeká nás 2O km. Chvilku nechápu, proč chce kvůli dvaceti kilometrům vstávat tak brzy, ale zůstávám ticho. Tento dotaz je nahlas vysloven někým dalším z naší party. Domlouváme se tedy na 7 ráno a spokojení jdeme spát.

V noci mi moc nejde usnout.  Přijde mi, že umrznu. Říká se, že by se ve spacáku mělo spát v co nejméně oblečení. Já jsem však zachumlaná do termo trika, svetru a péřové bundy. Chodidla od zimy ani necítím. Modlím se, abych se ráno probudila.

Ráno nás čeká výborná trampská snídaně v podobě smaženice a horkým čajem. Opět se rozebírá plán cesty. Nejvíce se řeší ferraty, které jsou až na samém konci cesty někde před vodopádem. Stále nejsem schopná se zeptat na to, co to ty ferraty vlastně jsou. Říkám si, že když se o tom tak v klidu baví, tak to bude něco, co zvládnu. Jediným problémem by mohl být největší pes velikosti vlčáka. Parta se ale domlouvá, že si vzájemně pomohou, takže v klidu dosnídáme a vyrážíme.

Trénovaní horolezci se svoji mini lehkou výbavou a já se 75 litrovou krosnou na zádech si připadám trochu trapně. Ale jsem na ni zvyklá a navíc jsem z ní pár těžkých věcí vyházela, takže se i dobře nese. Cesta je už teď krásná. Svěží vzduch nás probouzí. Opar, který se drží v lese zajišťuje krásné fotky. Trochu si vyčítám, že jsem si přeci jenom nevzala Minoltu. Procházíme vyschnutým korytem řeky s obřími balvany. Představuji si, jak to tady mohlo dříve vypadat. V hlavě mám klid a na tváři úsměv, jsem moc ráda, že jsem vyrazila. 

Ale to se má brzy změnit...

Konec I. části