24.8.21

O víkendu proběhl první ročník Tribe calling festivalu ve Frýdku Místku, kde jsem měla moji úplně první výstavu obrazů a také první přednášku o prapodivných věcech, které se dějí v mém životě. Mám z toho nepopsatelný pocit, který prochází celým mým tělem ještě teď. Vše bylo tak nějak na poslední chvíli. Měla jsem dva měsíce na to, abych dokončila obrazy, se kterými jsem nějakou dobu nemohla hnout. Byla potřeba udělat jejich věrné kopie a také jsem jeden obraz tiskla na plátěné, černé tašky. I přes různé nečekané komplikace se nakonec vše krásně povedlo.

Z Prahy vyjíždíme už ve čtrvtek. Společně s moji kamarádkou Kaťou, která dělá nádherné originální šperky pod značkou Naramata, házíme do auta vše, o čem si myslíme, že by se v našem stánku mohlo vyjímat. Když druhý den stánek připravujeme, obě se podivujeme nad tím, jak naše věci, i přesto, že jsou úplně jiné, do sebe krásně zapadají a vytvářejí příjemný prostor, ve kterém se cítíme dobře nejen my, ale také lidé, kteří se v průběhu festivalu zastaví na kus řeči.

Již od začátku festivalu se ve vzduchu drží příjemná, přátelská energie. Cítím, jak mým tělem prochází energie Vesmíru tak intenzivně, že se musím párkrát hluboce nadechnout a vydechnout. Náš stánek je postaven v healing village kousek od stage, kde se hraje psytrancová hudba. Je to úplně poprvé, co takovou hudbu slyším na festivalu a je to úplně poprvé, co začínám chápat její kouzlo. Párkrát si ze stánku odběhnu a zapluju mezi ostatní lidi, abych si také zatančila. 

Vše je tak, jak má být. Náš stánek je umístěn na výborném místě. Společně s umělcem Adamem Kolaříkem sdílíme celou plochu s výhledem na festival. Seznamujeme se s úžasnými lidmi, se kterými vedeme dlouhé rozhovory o všem možném i nemožném. Pomáháme si vzájemně a celkově mám pocit, že jsem se přemístila na místo, které znám z mých představ. Harmonie mezi námi všemi je hmatatelná.

Druhý den se v mysli připravuji na moji úplně první přednášku před lidmi. Ačkoliv jsem z ní byla celé dva měsíce nervozní, na festivalu zjišťuji, že jsem mezi svými a tréma opadá. Snažím se připravit si nějakou osnovu toho, o čem chci mluvit. Nahodím ale jen pár bodů a dostávám informaci, že vše vyplyne samo. Dříve, než začnu mluvit, párkrát se zhluboka nadechnu a vydechnu a tím vytvořím prostor pro božskou energii, aby prostoupila mým tělem. 

Mám mluvit hodinu. Chvilku trvá, než se nechám plně pohltit proudem informací, které chtějí být sděleleny. Mluvím, ani nevím o čem, ale když se nad informacemi zamyslím, uvědomuji si, že naťukávám všechna témata, o kterých jsem se chtěla bavit. Mezi lidmi nalézám pár záchytných očí, ke kterým směřuji svůj zrak po celou dobu přednášky. Tito lidé za mnou po přednášce přicházejí a vedeme ještě dlouhé rozhovory o tom, co všechno jsem jim předala a jak moc se vše shoduje s jejich životy.

Jeden zajímavý klučina, který si později kupuje můj obraz Aliena, mi sděluje jeho vjem z přednášky. Popisuje silný kužel světla, který mnou procházel a který jsem dále posílala mezi ostatní přísedící. Vím úplně přesně o čem mluví. Toto propojení se již pár měsíců snažím zaznamenat na velké plátno, ale stále se mi nedaří propojení a onu světelnou síť správně znázornit. Ale tak nějak tuším, že po tomto víkendu si k obrazu opět sednu a snad i budu mít větší štěstí propojení zachytit.

K večeru dochází ještě k dalšímu setkání s lidmi, které vnímám jako velmi důležité. Jejich energie je mi povědomá. Lítá mi jedna vize za druhou a já vím, že se setkávám s někým, koho jsem dříve již potkala, ale bylo tomu hrozně dávno. Rozum dostává zabrat, zatímco dušička se raduje. Utěšuje mě fakt, že tito lidé naše setkání vnímají stejně.

V neděli se vše balí a skládá opět do auta. Nechce se nám zpátky do Prahy. Trvá nám celý den, než se sbalíme. V průběhu dne si celý tribe kupuje šperky od Káti a já mám pocit, že jsme od tohoto momentu navždy spojeni :) Noc nakonec trávíme ještě v krásné chatě v Beskydech a do Prahy vyrážíme až v pondělí odpoledne.

Cestou zpět zakoušíme opět nástrahy života. Naše auto hlásí problém s brzdami a uvízneme v kilometrové zácpě na dálnici. Jsme unavené, přepadlé, ale rozhodujeme se k situaci postavit se pozitivně. Krokem se v odstavném pruhu došouráme na nejbližší benzínku, kde doplníme brzdovou kapalinu a jedeme směr nejbližší auto servis, aby nám oznámili, že auto spravit nedokážou, protože na něj nemají součástky. Utěšuje nás fakt, že nám mechanik říká, že on by v našem případě do Prahy dojel. Když by to zvládl muž, zvládneme to taky.

Domů se dostávám až kolem jedné hodiny ráno. Ještě v tuto dobu dostávám impuls, abych si načrtla nový námět na obraz. Maluji opět portrét, tentokrát ve fialkovo-růžové barvě. Vím, že maluji spirit jednoho z lidí, které jsem na festivalu poznala. Ráno se probouzím s těžkým pocitem na hrudi. Najednou mám pocit, že v Praze nemám co dělat. Celý den jsem v kontaktu s lidmi z festivalu a vymýšlíme další setkání. Rýsují se nové projekty a nápady toho, co bychom mohli tvořit. 

Vůbec netuším, co se bude dít dál, ale zůstávám klidná a vše jen pozoruji. Zároveň prosím nebesa o znamení a vedení v těchto dnech. Vím, že se schyluje k něčemu velkému a vím, že v tom budu absolutně šťastná nejenom já, ale také lidé kolem mě. Nechávám se překvapit tím, co to ve finále bude, ale už teď se na to moc těším. 

Tak to je krátký report z tohoto magického víkendu, kdy jsem si opět sáhla na to, jaký to je neuvěřitelně krásný pocit, když překonáte svůj strach a následujete své srdce. Přeji vám všem, abyste si dovolili tento pocit zažít. Zároveň bych chtěla poděkovat všem těm, kteří mě v těchto dnech podpořili a pomohli mi tento sen splnit. Bez vás by to nebylo možné. Díky moc 💓