30.3.22

Zdravím vás milí čtenáři. Píši po delší odmlce. Ne, že by nebylo o čem psát, ale stalo se mi pár věcí, po kterých jsem usoudila, že bude lepší, když už nic z mého života ventilovat nebudu. K tomuto rozhodnutí došlo na základě jedné zprávy mého známého, který mě jeden den upozornil, že bych měla být opatrná na to, co píšu, protože nemůžu nikdy vědět, kdo si články čte a jak mi to může ublížit.

Je zvláštní, že i přesto, že vím, že se zde najde spousta lidí, kteří čerpají z mých zkušeností, protože procházejí něčím podobným, rozhodla jsem se nejenom nepsat dále, ale také jsem spoustu článků z mého blogu stáhla a přistihla jsem se, že si dávám i velký pozor na to, co říkám, když se bavím s lidmi venku. Na pár dní jsem se opět uzavřela do sebe a podrobně jsem zkoumala pocit, který mě v tomto období doprovázel.

To, že se na mě lidé dívají jinak jsem pocítila i mezi známými i méně známými lidmi ve společnosti. Někteří se mi již ani nepodívají do očí. Jiní se mi začali vyhýbat, či vysmívat, zatímco noví lidé přicházejí a podporují mě v mé cestě. Uvědomuji si, že odhalením mého pravého já a mé pravdy přicházím o lidi, na kterých mi záleží. Když se ponořím do tohoto pocitu, zjistím, že jej znám už z dětství. 

Již tenkrát jsem byla jiná než ostatní, vnímala jsem svět jinak a měla jsem podivná přání, které nikdo nechápal. Vzpomínám si, jak jsem se cítila pokaždé, když jsem byla napomenuta, že se něco nedělá, nebo neříká. Pamatuji si, jak jsem se učila chovat se normálně. Vzpomínám si i na to, jak jsem se neměla ráda, když jsem udělala něco jinak, než se ode mě očekávalo a já za to byla potrestána. Pamatuji si ten pocit, kdy jsem přestala mít ráda sama sebe a důležitější pro mě bylo, abych se stala normální, já zapadla mezi ostatní a hlavně nepřišla o mé přátelé, či lásku mé rodiny.

Nyní řeším stejné dilema... Je to nepříjemný pocit být odmítán za to, kým jsi. Zkušenosti, které se mi v životě dějí jsou opravdovější, než cokoliv. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mé vnímání světa je jiné, než vnímání ostatních lidí. Ještě delší dobu mi trvalo si přiznat, že věci, které vnímám jsou mým darem. Další dlouhatánskou fází bylo přijmutí sebe sama ve vší podivnosti a jedinečnosti.

V dnešním světě je velmi těžké objevit sám sebe. Další výzvou je najít svoji pravdu, které věřím, žít ji a být ji. A tím nejtěžším je, projevit svoji pravdu před ostatními. Domnívám se, že projevit se ve své pravdě, patří mezi ty nejdůležitější úkoly na této planetě. Málokdo si troufne být tím, kým ve skutečnosti je. Vzorec vynuceného přijetí a lásky na úkor svého sebezapření je v tomhle ohledu velmi silný a těžce přerušitelný. Mám pocit, že je to velká škoda, protože nás Bůh stvořil ve své originalitě a pokud v sobě potlačujeme to, kým jsme, vede to k mnoha nepříjemnostem.

Víte, musím se přiznat, že s psaním mého blogu přišlo velké uvolnění. Konečně jsem mohla sdělit vše, co je ve mně za celý můj život nahromaděné. Mám pocit, že se kruh uzavírá, a to, že píšu o mých zážitcích, je jen jakési uvědomění si mé osobnosti a pochopení, že se mnou není vůbec nic špatně. Každý jsme jiný, každý vnímáme svět po svém a já mám dost sebepotlačování jen kvůli pocitu přijetí, které v mnoha případech stejně nic neznamená a je velmi povrchní.

Jsem chaos, jsem hypersenzitiv, děje se toho ve mně spoustu. Psaní článků mi pomáhá se zorientovat v mých pocitech. Svět energií je záludný, těžko pochopitelný a uchopitelný rozumem a slovy. Ale dá se v něm orientovat, když si připustíte, že existuje a začnete ho zkoumat. Já vždy tušila, že je tady něco víc. Tajemství mezi Nebem a Zemí, které pár lidí dokáže vnímat. Po více jak třiceti letech mého života na Zemi otevřeně přiznávám, že mezi tyto lidi také patřím. To, že se mi dějí věci, které se jiným lidem nemusí dít, neznamená, že nejsou opravdové.

A i přesto, že jsem taková, jaká jsem, žiju zde a vím, jak to tady chodí. Už nikdy nedovolím, abych opět potlačila sama sebe jen pro povrchní přijetí lidí, kteří v sobě v životě neobjevili svoji pravou identitu. Je jednoduché zaškatulkovat podivíny, jako blázny, jen kvůli tomu, že tyhle věci neznají. Zároveň si jsem jistá tím, že se věci, o kterých mluvím začnou více projevovat v našem světě, protože mám informace o tom, že se naše světy propojují, ať už to znamená cokoliv. Jsem jen médiem mezi těmito sférami bytí a jen předávám, co ke mně chodí. Nikomu nic nenutím. Nikdo nemusí číst můj blog. A když už ho někdo číst chce, ať si z něj každý vezme, co chce. Ale nesuďme... Z nějakého důvodu ho číst chcete. Z nějakého důvodu vás to sem láká. A to něco, je ta společná jiskra života, která nás všechny spojuje.

Tímto článkem bych tedy chtěla říct jen to, že můj blog je moji bublinou mého magického světa, ve kterém jste srdečně vítáni, a z kterého můžeme společně čerpat a vzájemně se inspirovat. Pokud je zde však pocit, že vám články nepříjemně narušují vaši realitu, poprosím vás o jednoduché nesledování těchto článků. O nic nejde. Každý si můžeme vybrat, čemu chceme věřit a co tady chceme vytvářet. Blog, který píšu je poodhalení světa, který je mnoha lidem neviditelný a který byl před dávnou dobou zapomenutý. Mám pocit, že jsem vyšlapala cestu, kterou mohou kráčet i ostatní. Kam nás dovede, netuším, ale záměr je jasný. Vrátit se domů s pocitem, že jsem zde vykonala to, k čemu jsem byla zrozena.