6.6.2021

"Proč nepíšeš? Měla by si více psát. Lidi zajímají témata, která rozebíráš." Povídá mi moje známá a já ji na to odpovídám, že mám pocit, že už jsem řekla víc než dost a lidi si stejně myslí, že jsem se zbláznila. Navíc jsem došla k názoru, že každý věříme tomu svému, takže nemá smysl nikomu nic vnucovat. Sama ale moc dobře vím, že bláznem nejsem a témat, o kterých bych se mohla dále rozepsat je spousta. Vždy vycházím z mého vnímání reality a z mých osobních zážitků a tak se není čemu divit, že ne každý bude rezonovat s tím, co píšu. V posledních měsících se mi stále dokola opakuje, že mám napsat o smrti. Tak tohle bude oříšek...Další kontroverzní téma, které nevím, jak pojmout. Každopádně nějak začnu a uvidím, kam mě to nasměruje. 

Dříve, než začnu cokoliv rozebírat, opět si zavzpomínám na to, když jsem byla malá. Se smrtí jsem byla konfrontována velmi často. Moji celou rodinu jsem mohla poznat převážně ze setkání na pohřbech. Máme velkou rodinu a možná i právě proto bylo vždy tolik pohřbů. Začalo to dědečkem, který umřel, když jsem měla asi tři roky. Na pohřeb si nepamatuju. Prakticky si nepamatuju ani na dědu. Jen vím, že jsem ho měla ráda, a že jsem mu po večerech usrkávala pěnu z piva.

Po jeho smrti jsem s ním však poměrně dosti dlouhou dobu dále komunikovala. Cítila jsem jeho přítomnost pokaždé, když jsem si na něj vzpomněla. Mluvila jsem k němu a měla pocit, že je stále se mnou. Pamatuji si, když jsme jako děti jednoho dne vyvolávali duchy. Technika to byla poměrně bezpečná. Ptali jsme se na otázky, na které bylo možno odpovídat pouze odpověďmi ANO či NE. Kávové lžičky se zabalily do toaletního papíru tak, aby byly položené uprostřed. Poté se zamotaly, položily do kříže a mohlo se začít ptát na otázky. 

Ten den nešla elektrika. Než jsme ukončili tohle propojení, zeptala jsem se, jestli by děda mohl zajistit, aby opět fungovala. Když jsme lžičky rozbalily, tři ze čtyř se dostaly ze středu. V ten moment se také rozsvítila pouliční světla a bratr rozsvítil v pokoji. Ano, mohla to být náhoda. Ale jako dítě tak nějak tušíte, že tyto věci jsou skutečné a tyto síly mohou být mezi námi.

Když jsem byla o něco starší, umřela nám naše milovaná babička. Byla to taková ta správná žena, která mi byla v mnoha věcech inspirací. Byla to dáma ale dokázala být i velmi sprostá. Chodila v krásných kabátech, nosila šátky, pekla buchty, zavařovala ovoce a starala se o hospodářství. S touto babičkou jsem měla velmi blízký vztah. Byla to ta babička, která prohlásila, že ze mě bude jednou modelka. Taky mě nechávala plakat s tím, že pláču do krásy, ukázala mi minerální kamínky, učila mě zpívat lidové písně, malovat portréty a pokaždé, když jsem u ní spala, hladila mě po vlasech do doby, než jsem usnula. 

Když onemocněla, byl to pro všechny velký šok. Z té silné ženy byla ze dne na den bytost, která nedokázala chodit a byla závislá na pomoci ostatních. Naše rodina se ji ujala. Každý den jsme pozorovali, jak slábne. Pamatuji si, jak se těšila na jaro až ji vyvezeme na vozíku na procházky, které měla tak ráda. Jara se však už nedočkala. Její odchod nás všechny velmi zasáhl. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem se vypořádala s její smrtí. Také velmi dlouhou dobu zabralo, než jsem dokázala odpustit sama sobě, že jsem pro ni nedokázala být větší oporou v době, když byla nejslabší. Bylo pro mě těžké, smířit se s tím, že odchází.

Po její smrti se mi však začaly zdát velmi zvláštní sny. Začalo to dnem mých narozenin, kdy se mi zdál sen, že je oslava a já z okna vidím přicházet babičku. Vyběhnu ven. Je zdravá, krásná a usmívá se na mě. Nevěřím svým očím. Pláču štěstím, objímám ji a říkám, že není možné, že žije. Beru její ruku a chci ji vzít do domu, kde jsou ostatní. Ona ale říká, že už musí zase jít. Že mi přišla jen popřát krásné narozeniny. 

Snů, ve kterých je babička zdravá a živá je opravdu mnoho. Pokaždé mi říká, že neumřela. V posledních snech už ani nevytahujeme to, že někdy umřela. Jednoduše si užíváme vzájemnou přítomnost a je nám dobře. V reálném životě ji velmi často mohu cítit například na mých cestách nebo v obtížných situacích. Většinou to poznám tak, že mi v hlavě začne znít písnička, kterou mě učila, a která patřila k mým nejoblíbenějším. Pokaždé mě přitom zaleje krásný pocit po celém těle. Může to být vsugerace? Možná.

Jako dítě mě i velmi zajímaly dokumenty, kde se rozebíral tzv. stav blízké smrti. Lidé, kteří zažili například automobilovou nehodu, popisují moment, kdy na krátký okamžik vylétli ze svého těla. Viděli celou situaci odněkud shora a zároveň pozorovali krásné, silné bílé světlo, které je volalo. Vždy mě zajímalo, jak by to mohlo vypadat, kdyby se duše rozhodla vyrazit za světlem. V těchto povídáních se ale lidé vždy vrátili do těla, aby o zážitku mohli dále vyprávět. 

Když jsem v Mexiku podsoupila rituál s DMT, řekla bych, že jsem něco podobného také zažila. Rozhodně jsem se vnímala jako energii, která vylétla z mého těla a plula někam, kde mi to bylo velmi povědomé. V tomto článku nebudu znovu popisovat, co jsem tam zažila, ale vrátila jsem se zpět s přesvědčením, že smrt ve skutečnosti neexistuje a my jsme jen energie, která se neustále přetváří a zažívá různé druhy vyjádřování vlastního bytí. 

Po zážitku s DMT se mi ještě více otevřely určité schopnosti a v mých meditacích mi začaly přicházet velmi zajímavé informace ohledně života na Zemi a naší existence ve vesmíru. Bylo mi vysvětleno a vizemi názorně ukázáno, co se děje. Po návratu z Mexika jsem zažívala velmi divné období, kdy jsem zůstávala svým okolím stále nepochopena a já si připomínala krásný pocit toho, jaké to je být na druhé straně. Toužila jsem odejít. Neviděla jsem smysl pokračovat v mé existenci ve světě, kde mě většina lidí nerozumí a považuje za blázna. Navíc mám problém zapadnout do zajetých struktur dnešní společnoti, a když se k tomu přidají i jiné nepříjemné věci, jako například zlomené srdce, chuť žít opravdu není. V tomto období jsem zažila ale velmi silný stav rozšířeného vědomí, ve kterém mi bylo řečeno, že člověk, který spáchá sebevraždu, se dostává na místo, kde bude život těžší, než je teď. Život je o tom, aby se duše rozvíjela a učila. Až dosáhne dokonalosti, navrací se zpět ke Zdroji. V případě, že by se rozhodla sama ukončit život, nastal by evoluční propad směrem dolů. *

A teď zpátky k tomu, proč jsem článek vlastně začala psát... Všichni víme, co se s našim světem děje. Je zde spoustu lidí, kteří se den co den bojí o život nejen svůj ale především o životy svých milovaných. A právě proto dostávám tento impuls, který se v posledních dnech stále zesiluje. Možná je to i kvůli tomu, že já sama si najednou uvědomuji, že se může stát cokoliv a mohu ze dne na den nečekaně odejít. Musím se přiznat, že teď by mě to opravdu trochu mrzelo. Začínám pozorovat, co tahle doba přináší. Vidím, že to, co mi přicházelo v meditacích, se skutečně začíná projevovat v naší realitě. Ne každá duše se toho ale má účastnit v podobě, ve které je teď. Spousta lidí jde směrem, který si pro tuhle inkarnaci nezvolili a ačkoliv je duše upozorňuje, tihle lidé jsou stále silně ovlivněni strachem ze změny a setrvávají v životní situaci, která pro ně není dobrá. Pokud tito lidé neposlechnou volání své duše, může se stát, že dříve, či později začne duše rezignovat, tělo onemocní a duše odejde.

Další duše jsou potřebné na jiných místech a proto odcházejí. Neznamená to však, že zanikají. Jsme součástí nečeho tak obrovského, že si to naše mysl dokáže jen velmi težko představit. Já sama, ačkoliv se v těchto tématech hrabu už celkem dlouhou dobu, stále nedokážu říct, že bych rozuměla tomu, co mi je vlastně ukazováno a sdělováno. Mám ale potřebu sdílet mé zážitky, protože mám pocit, že by to snad mohlo aspoň trochu odlehčit dnešní složitou situaci, která ve skutečnosti není tak zlá, jak se zdá. Přináší velkou změnu, která je potřebná. Člověk se má zastavit a podívat se na to, co tvoří. 

Myslím si, že všichni vidíme, že se náš svět opět přetváří. Proč nevěřit tomu, že by náš život mohl být magičtější, než bychom si dokázali vůbec představit? Důkazem jsou například dnešní děti, které podle Zdroje přicházejí přímo od něj a nesou v sobě jeho lásku a informace potřebné pro tuto dobu. Vnímejte tyhle energie, pokud můžete. 

Jak už jsem řekla na začátku psaní. Jedná se o mé osobní vnímání světa a moji pravdu, kterou jsem za ta léta přijala jako opravdovou. Nikomu ji však nenutím. Pouze sdílím, co mi bylo ukázáno a nechám na každém z vás, ať si to přebere po svém. Je nás tady spousta a každý zažíváme tuhle realitu trochu po svém a ne vždy se může stát, že máme stejný pohled na věc. Zvláště, když se jedná o tak náročné téma, jako je život, smrt a existence samotná.

A jaký máte pohled na svět vy? 😊

---------------------------------------------------------------------------------------

*Pořádně nevím, jak tyhle informace pojmout. Tak, jak tomu rozumím já, vypadá to, že duše může být současně rozdělěna i v jiných paralelních realitách. Když si člověk vezme život, může se automaticky připojit k jiné části duše, která existuje v jiné realitě, ale která bude konfrontována s jinými, pravděpodobně obtížnějšími situacemi. Nebo to může být tak, že se člověk sice zabije, ale okamžitě se vrací zpátky na Zem v jiné podobě, ve které se opět bude učit těžší lekce, než tomu bylo v posledním životě. Také jsem se setkala s tím, že duše takového člověka může uvíznout mezi světy. Důkazem jsou všem známí duchové, kteří přežívají společně s námi. Pro tyhle duše by se měl najít někdo, kdo je odvede zpátky ke Zdroji. Nevím, jak tomu doopravdy je, každopádně vycházím z toho tak, že sebevražda rozhodně není správnou cestou.